14. 8. 2007
Z radarů cukrárnu, aneb jak divně promarmit velkou možnost◄ Tuhle demokracii nechce ten Hus holt ani vidět! foto: Uwe Ladwig Bylo 4. srpna 2007 a v Lidových novinách dostala Renata Kalenská hodně místa na rozhovor s lékařem a pražským radním Lukášem Pollertem. Byla z to klasická příležitost, kdy mohla jedna novinářka a jeden lékař společně využít jedinečnou možnost a vytvořit pro čtenáře něco zajímavého. Namísto toho oba ukázali, jak lehce se dá promarnit čas, tiskové místo i peníze. A vyměnili příležitost za trapas pro dva a za urážku pro jiné příslušníky jejich povolání. |
Čas letí a podle měřítek denního tisku přicházím asi příliš pozdě s komentářem k rozhovoru Renaty Kalenské s lékařem, bývalým olympionikem a pražským radním Lukášem Pollertem, a to ještě o to později , když přece i Jakub Rolčík už v Britských listech poukázal na to, že podle něho byly Pollertovy argumenty pro radar trochu zvláštní. Ale jak to ve světě někdy chodí, když dělá novinářka rozhovor s lékařem, já myslím míň na radar a daleko víc na pacienty, a ani ne tolik na ty, jimž možná ten radar zdravotní problémy způsobí, ale na všechny ty, kteří mají i bez radaru svých problémů dost a kterým by se vlastně mělo pomáhat. Ale o radar přitom přece jen jde, protože náklady na něj by bylo možno lépe použít ve zdravotnictví, a to i v USA. Že to George Bushe jak se zdá nenapadne, to je jen jeden z důkazů, že jde vlastně jen o kšeft se zbraněmi. Zajímavé na tom je, že Bush sám mezitím už asi přišel i na to, že bomby se dají dopravovat nejen raketami, ale i v kontejnerech. Už jsem o tom psal (Vytoužený, ale bohužel mylný pocit bezpečnosti, aneb Co můj tehdy pětiletý synovec věděl, zastánci základen možná ani netuší),. Bush nyní chce, aby se před příjezdem do USA kontejnery rentgenovaly. Ale neměl bych odbočovat. Podivné je už to, že se ta novinářka toho lékaře nezeptala na to, co by se za všechny ty peníze na radar mohlo podniknout. A to, že Pollert mluví o cukrárně a ne o penězích na léčení nemocných lidí, to dokazuje, že ani vzdělání nevylučuje neznalost. Když si vzpomenu na sedmdesátá léta, hovorovou češtinou té doby bych mohl říci: "Vole, vole, to je ale vůl, vole!" Ale nejsme v sedmdesátých let a ten rozhovor byl opravdu strašný. Když jde o lidskou důstojnost, a o to, že bolestmi trpící už málem umírající babička už chce ukončit svůj život, ale nemá dost sil na to, aby skočila z nějakého mostu, Pollert by na otázku, zda by jí pomohl umřít, odpovídá opovržlivým a nelidským způsobem, že by si měla dojít na veterinu. Byla to ostuda, ostuda nejen pro toho lékaře a pražského radního. Ale také pro Kalenskou, protože ona se v té chvíli od toho neuvěřitelně nehorázného výroku nedistancovala. Oba se tomu podle nich krásnému vtipu jistě smáli (rozhovor skončil), já jsem se ale jako člověk cítil uražen. A potom jsem se styděl, hodně jsem se styděl za tu novinářku i za toho lékaře... |