Nevím, do jaké míry ovládá pan Obama historii a zeměpis, ale tento drastický útok na nukleární velmoc, žijící léta bok po boku v křehké symbióze s jadernou Indií, by mohl zažehnout světový konflikt bezprecedentních rozměrů. Bushova administrativa nadto před pár měsíci uzavřela s indickou vládou smlouvu o vzájemné atomové spolupráci, včetně navýšení prostředků na nukleární zbrojení. Tento krok vyvolal vlnu nevole jak mezi americkými vojenskými experty, tak mezi občanskými seskupeními s tím, "že může vést k nekontrolovatelnému závodu v jaderném zbrojení mezi Indií a Čínou a mezi Indií a Pákistánem."

Od roku 2001 s nástupem Bushovy vlády se roční rozpočet Pentagonu navýšil o jednu třetinu. Studie publikovaná letos na konci června americkým Kongresovým výzkumným centrem uvádí, že dodatečný rozpočet určený pro "válku proti terorismu" činí od roku 2001 dodnes 607 miliard dolarů, vedle pravidelných výdajů na zbrojení, které v současnosti představují cca půl bilionu dolarů ročně. Pro zajímavost -- "válka proti terorismu" by byla úspěšná, vynaložilo-li by se 40 miliard dolarů na pokrytí urgentních sociálních krizí ve třetím světě, což by výrazně eliminovalo rekrut utlačovaných do řad islamistických a jiných teroristických buněk.

Přínos demokratické strany k mírovému urovnání konfliktů na Blízkém a Středním východě se v reálu neliší od postupu Bushovy administrativy. Přes cynické sliby americkým voličům rozčarovaným z katastrofální Bushovy politiky demokratická strana v podstatě podpořila veškeré americké válečné plány; navyšovaní rozpočtu na zbrojení, nekonečnou a pomalou likvidaci Palestinců izraelskou vládou, podpořila návrh na zachování teroristické organizace Škola Amerik, jejíž rekruti mají na svědomí stovky tisíc zmařených životů ve státech Latinské Ameriky, zastává tvrdý postup vůči Íránu, řkouc že "veškeré možnosti řešení jsou na stole", včetně atomového útoku na íránské reaktory, a konečně odmítla sesadit gang Bush-Cheney ústavní cestou atd.

Přední kritik americké zahraniční politiky profesor James Petras se v jedné ze svých analýz zabývá důvody, které dle jeho podkladů zabránily vzniku mírového hnutí a občanské neposlušnosti proti válce v Iráku a neokonzervativnímu establišmentu. Podle Petrase vkládali znepokojení američtí voliči (ti, kteří nezanevřeli na politický systém jedné mince o dvou stranách) naděje do předáků demokratické strany a skočili jim na špek, když tito pranýřovali Bushův politický diskurz, avšak cynicky vražednou mašinérii podporovali a po jejich ovládnutí Kongresu zůstalo ze slibů ticho po pěšině. Celkové roztříštění populárního odporu spolu se vzrůstající apatií, frustrací a bezmocí Američanů z politického uspořádání země jsou více než kdykoliv dříve na bíle dni i fakt, že tento systém nefunguje a je prostý demokratické regulace, jak dokazuje obřezávání Ústavy a lidských práv řadových občanů.

Obama o zahraniční prioritě své možné budoucí vlády prohlásil: "Když budu zvolen prezidentem, budu vést válku až do konce s cílem odchodu z Iráku na pravé bojiště -- do Afghánistánu a Pákistánu". Trochu pozapomněl, že americká vojska již v Afghánistánu bojují a nadto s katastrofálními výsledky. Pákistán má zase atomovou bombu. Jakýkoliv vojenský úder na tuto zemi může mít fatální důsledek pro celé lidstvo. Navíc pan Obama touží rozšířit řady americké armády o sto tisíc osob; jako by mu imponoval bezbřehý proud zinkových rakví plynoucí z Blízkého a Středního východu.

Obama obdivuje prezidenta Johna F. Kennedyho. To samo o sobě by mělo být varovným znamením, neboť tento válečný zločinec zahájil systematické bombardování Jižního Vietnamu chemickými folianty a napalmem, a odstartoval tak konflikt, na jehož konci zůstaly tři spálené země, tři miliony zavražděných Vietnamců a téměř milion mrtvých Kambodžanů a Laosanů.

Barack Obama nepředstavuje alternativu ke stávajícímu kurzu zahraniční politiky USA, naopak je jejím epigonem, který ve snaze překonat originál může napáchat ještě větší a osudné škody.

Zdroje: ZDE

ZDE

ZDE