6. 8. 2007
Monitor Jana Paula:Lidskost je to, co píše naše kulturní dějinyMezi pyramidami z lidských kostí a lebek a pyramidami z bot, brýlí či lidských těl není tak velký rozdíl, obojí je to, co po člověku zůstane. Bizarní objekty se liší v motivaci kulturní orientace, v menší či větší míře patologie. Na jedné straně cílevědomá snaha mnohaletého úsilí poloslepého mnicha, na straně druhé fanatismus člověka, jehož "dílo" vzniklo jako odpadní produkt jeho zvrácené osobnosti. Poloslepý mnich a umělecky nedoceněný Adolf Hitler, muž ticha a muž pekla. |
Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš, zní slova evangelia, tak jaký je rozdíl mezi objekty z roku 1511 a hromadami zplynovaných lidí z let čtyřicátých minulého století, když symbolika je totožná? První pyramida byla vršena pomalu, s jasnou představou záměru, pečlivě, kost po kosti, s pietou k zemřelým, ta druhá náhodně a pouze na nezbytně nutnou dobu. Obojí ale bez ohledu na záměr vytváří vizuální strukturu, formy s estetickým obsahem, jež nezůstávají nepovšimnuty současným uměním. Onen mnich v Kostnici u Sedlce jistě netušil, že tvoří na svoji dobu velmi autentické avantgardní dílo, neboť pro umění té doby platily jiné kánony a ta rudolfínská byla ještě daleko. Pro něho každá lebka byla jeden lidský osud, pro Hitlera každé bezvládné tělo jen konečné řešení židovské otázky. Podivínský romantik a zrůdný konceptualista, jakým způsobem zhodnotil čas jejich počínání? Kde je hodnověrná řeč umění, když obojí jest "dílo" lidské? Soudím na těchto dvou extrémních příkladech, že v morálních obsazích. Umění by mělo být etické, totiž lidské a už mě nudí výtvarné umění, které není uchopit téma, protože dál slábne citacemi, skomírá pod symboly, pod svoji vlastní vizualitou, pod tíhou civilizačních odpadků, v nichž se už jen přehrabuje. Kdyby žil Richard Wagner, šel bych mu říci : "Člověče, už toho muzicírování nechte, ať mi něco zůstane pro moji vlastní smrt!" Ano, v hudbě se nemusím dostávat ke sdělení složitou cestou rozkrývání a dešifrování symbolů, působí hned, okamžitě, teď a tady. Hudba nemá na rozdíl od výtvarného umění tělo a tím se přesahuje. Po letech jsem znovu spatřil dílo neznámého mnicha v Kostnici u Sedlce a slyšel jsem zde hudbu, Bachovu hudbu, ačkoli prostory s objekty funerální bizarní dekorativností zaplavoval křik turistů a osvětlovaly záblesky fotoaparátů. Nepobyl jsem proto dlouho, ale cítil jsem se zde jako kapr ve vodě. Pompa Mortis Magis Terret quam Mors Ipsa...co smrt provází, děsí víc, než smrt sama. Ano, bojíme se jen sami sebe. Ti mrtví zde umřeli morem, nechtěli, ti třeba v Osvětimi plynem, také nechtěli, jaký je v tom rozdíl? Pouze ten lidský a lidskost je to, co píše kulturní dějiny lidstva. Bůh uzavřel s lidmi dvě smlouvy, které zavazují člověka k odpovědnosti vůči Bohu a bližnímu. V přítmí podzemí kladl mnich trpělivě na sebe a vedle sebe za svitu svíček jeden symbol za druhým, aby se dotkl věčnosti a také z úcty ke čtyřiceti tisícům zemřelých. Tiše jsem mu záviděl jeho nicotnou, avšak přesto velikou práci. |