Druhý článek autorů Tomáše Liptáka a Ingy Kokalevské je nádherným potvrzením toho, co napsal pan Šebestík. Třetí článek Davida Nesnídala "Úterý v redakci" dokresluje neradostnou situaci redaktorů v českých médiích, hledajících nějakou senzaci za každou cenu. Podezírám redakci, že výběr článků byl úmyslně společný.

Ve svém minulém článku o médiích jsem psal, PROČ musí naši novináři a redaktoři TV psát nebo mluvit tak, jak píší a mluví. Dnes bych se zastavil u toho, CO a JAK musí psát.

Naše média nám předkládají svůj obraz světa -- je v podstatě velmi jednoduchý. Buď a nebo. Myslím, že každý čtenář novin a divák televize musí vidět, že v našich médiích je svět rozdělen na dva tábory. Už to není tábor míru a tábor válečných štváčů. Dnes je to tábor dobra a tábor zla. Ó tempora, ó móres. Časy se mění a dnes i váleční štváči jsou v táboře dobra.

My patříme samozřejmě k táboru dobra a proto úkolem médií je kritizovat (přesnější výraz je pomlouvat) tábor zla a obdivovat a vychvalovat tábor dobra. Kdo kam patří, určuje Bílý dům. Do tábora zla patřil Irák, protože prodával svoji ropu za eura. Dnes tam patří Írán, protože chtěl udělat totéž, ale bylo mu to vymluveno. Má však dost nafty a nechce k ní pustit Exxon Oil a spol.

Složitá situace dobra a zla je, jak jinak, v postsocialistických zemích. Jasná je příslušnost do tábora dobra v Česku a Polsku. I Maďaři jsou na tom dobře. Patří sem i pobaltské republiky, které získaly nezávislost na Sovětském svazu teprve nedávno. Asi i proto křísí zašlou slávu svých divizí SS, které spolu s hitlerovskými divizemi vraždily doma i v Rusku komunisty a židy za války. Dneska se to už může -- teda křísit tu slávu.

Do druhého tábora -- do tábora zla patřila Jugoslávie. Tato země si myslela, že bude budovat svoji vlastní cestu k prosperitě tak, jako to udělala za Stalina. Odmítla rozprodat a nechat si rozkrást národní bohatství. To byla chyba a tábor dobra jim to rychle vysvětlil.

Stejná situace je v Bělorusku. Ani Lukašenko nepustil nadnárodní společnosti do země a spojil se s Ruskem. To ho ochraňuje před bombardováním, jako se to stalo Jugoslávii. Proto patří po zásluze do tábora zla. A naše média nám to stále připomínají. V Bělorusku vládne autoritativní (eufemismus pro diktaturu), nedemokratický režim. Důkazem jsou zfalšované volby, ve kterých dostal přes 70% hlasů!!! Naproti tomu jako důkaz demokratických voleb je 98% hlasů v Gruzii pro prezidenta Saakašviliho po vítězství jeho barevné revoluce.

Tím se dostáváme k Ukrajině. Ta se po oranžové revoluci zařadila do tábora dobra. Situace tam je však neujasněná. Země je rozdělena na dva zhruba stejně silné tábory. Vládnoucí tábor s prezidentem Juščenkem a ministerskou předsedkyní Timošenkovou dlouho nevydržel. Korupce a boj o moc ho rozložily. Budoucnost Ukrajiny a tím i příslušnost k tomu správnému táboru je na vážkách. Budeme si proto muset počkat. Proto i naše média neví, jak o Ukrajině psát a raději mlčí.

Tím jsme se dostali k Rusku. Pádem Sovětského svazu se země dostala do svízelné situace. Gorbačov neudržel moc a životní úroveň lidí spadla na dno. Tenkrát nám média vykreslovala jako jeho nejlepšího nástupce Jelcina. Z dnešního pohledu by to bylo podezřelé. Jenže tenkrát jsme ještě nevěděli to, co víme dnes. Car Boris nastoupil na trůn a nastaly zlaté časy -- alespoň pro někoho. Jelcin se věnoval více alkoholu než spravování země a přes noc se objevilo několik multimiliardářů -- majitelů ropných polí na Sibiři. Začalo vykrádání státu. Během krátké doby vyvezli ze země miliardy dolarů, které jim dodnes slouží. Další miliardy vložili do ruských sdělovacích prostředků, aby jejich prostřednictvím ovládli veřejné myšlení a tím i stát. Jakmile však na veřejnost pronikly informace o prodeji ropných polí americkým firmám, situace se změnila. Éra alkoholika Jelcina rychle skončila a k moci se dostal Putin. Jako první zarazil prodeje národního bohatství nadnárodním firmám. A tím se zařadil do tábora zla. Velký boj musel Putin svést právě na poli sdělovacích prostředků. Nesměl připustit, aby se všechna média dostala do rukou lidí hájících cizí zájmy.

Situaci v ruských médiích nám velmi dobře popsali oba autoři v článku o závislosti ruských médií. Škoda, že jejich argumentace je přesně ve stylu, který kritizují. Je zajímavé, jak to koresponduje se situací našich médií - popsanou v článku pana Šebestíka. Kdyby nahradili slovo Rusko a nahradili ho slovem Česko, jsme doma. Všechno, co kritizují na ruských sdělovacích prostředcích, máme u nás denně na talíři -- pardon v novinách a v televizi. Ovšem s obráceným znaménkem a proto my jsme na té správné straně dobra.

Bylo obrovskou chybou, že naši demokraté nám nezajistili na začátku devadesátých let opravdu veřejnoprávní, nezávislou, objektivní televizi a jeden nebo dva deníky. Dnes bude těžké situaci napravit. Přesto by to měl být úkol pro poctivé politiky -- pokud u nás ještě nějací jsou.