Nalejme si čistého vína. Zatímco na Vietnamce u nás jsme si za desetiletí jejich pobytu zvykli, Mongolové u nás působí stále ještě exoticky a vidíme v nich potomky Čingischána. Na to také sází naši milí holohlaví spoluobčané. Protože co je cizí, z toho jde strach a strach znamená hrozbu. Proč by blanenští měli trpět hrozbu? Zeptejme se jich na to veřejně; rázem tak máme cíl, nad nímž je třeba se podle vlastenců nejen zamyslet, ale hlavně se do něj bez problémů trefovat.

Čtyři sta Mongolů je ve dvacetitisícovém Blansku určitě znát. Je to cizí prvek, ale blanenská starostka s ním nemá (možná na rozdíl od některých občanů města) problém. To je dobře, protože kdo jiný než samospráva by měl nejlépe vědět, zda to v soužití dvou kulturně značně odlišných komunit někde skřípe.

"Naska", jak si mongolská inženýrka nechává u nás říkat, je sympatická mladá dáma, na jejíž úsměv a telefonáty jsem si již zvykl. Stejně jako další její spoluobčané, kteří dokázali překonat vzdálenost mezi Mongolskem a Evropou, má touhu poznat něco jiného. Dvoumilionový národ, jehož populace je soustředěná zejména v Ulánbátaru, žije v prostoru, který je naplněn horami, nekonečnými pláněmi s pohostinnými pastevci a nádhernou přírodou. Lidová kultura Mongolů vstřebala toto zadání a přetavila je v umění, jež v mnoha ohledech souvisí s přírodním způsobem života.

Na blanenské radnici -- ale i na radnicích jiných českých měst, kde pracovití, zruční a nenároční Mongolové žijí a pracují -- to možná vědí a snaží se o to, aby se to dozvěděli i občané, které zastupují. Jak jsem Mongoly poznal, určitě se tomu bránit nebudou a rádi ukáží, co dovedou jejich šikovné ruce, jak si v prostředí nekonečných poutí s dobytkem poradili s problémem bydlení. Třeba s přicházejícím jarem najdeme odvahu ochutnat skopové na grilu a jiné speciality místní kuchyně, jež jsme si zvykli objevovat z úplně jiného směru. Poznáme, že se nemáme čeho bát a že ti lidé, kteří vypadají jinak než my a mají neevropské rysy, jež vnímá česká veřejnost namnoze s despektem, se od nás ve skutečnosti příliš neliší jak mírou inteligence, tak touhou poznávat něco nového.

Pracovní migranti jsou obvykle lidé, kteří měli odvahu vzít osud do svých rukou. Mají vůli změnit svůj život, dát mu jinou rychlost a kvalitu. Princip tavícího kotle národů, na kterém vyrostla dnešní severní Amerika, udělal z kontinentu moderní zemi a z Američanů národ. Není důvod upírat tuto možnost u nás třeba i Mongolům, lidem, kteří k nám přicházejí v míru a zaplňují pracovní pozice, do nichž se Češi nehrnou.

V blanenské firmě Apos obšívají Mongolové volanty. Pracují v akordu, ti nejšikovnější si vydělají i dvacet tisíc měsíčně. S prací Mongolů jsou spokojeni i ve svitavské firmě Svitap. Ta ušila jurtu pro dr. Jiřího Šímu, našeho předního odborníka na Mongolsko a sinologa. Ten zase naopak učí ve firmě Mongoly základům češtiny.

Kdo ví, zda se stane, aby slečna z Blanska či ze Svitav přivedla rodičům Mongola na večeři. I bez toho však mohou být vztahy mezi oběma etniky bez větších problémů. A také jsou: Starostka ČTK řekla, že radnice záležitosti kolem mongolské komunity i veřejného pořádku ve městě sleduje a nepotřebuje, aby ji k řešení vyzývali ti, kdož vzývají "národní čest".

Migrační politika českého státu cizincům dveře dokořán rozhodně neotevírá. Aby u nás cizinec mohl pracovat, musí firma prokázat, že o volné pracovní místo nemá zájem občan ČR nebo EU, teprve potom získá pracovní povolení. Následuje správní řízení se samotným cizincem. Celý proces tak trvá tři čtyři měsíce a absolvují jej jen ty firmy a ti cizinci, kteří o angažmá opravdu velmi stojí a jsou odhodláni administrativní bariéry překonat. Na druhé straně tak přicházejí lidé, u nichž je velká pravděpodobnost, že státu hodnoty spíše přinesou než odnesou. V případě mongolských migrantů to platí beze zbytku.

Petr Bílek, vůdce "Národní cti", médiím tvrdil, že byl napaden "skupinou pěti", čti Mongolů. Policie o tom záznam nemá, ale dejme tomu. Jsem přesvědčen, že pokud se incident skutečně odehrál, bylo to poněkud jinak. Pan Bílek ke "skupině pěti" sotva přišel se vstřícným úsměvem a pokud natáhl ruku, tak určitě ne proto, aby ji podal.

A o tom to bohužel je.

(Autor je jednatelem NNO Most pro lidská práva v Pardubicích)