Často se ovšem stává, že se okruh potrestaných a ostrakizovaných, postupně rozšiřuje, podle kritérií spíše vágně formulovaných a plasticky nastavených, většinou již v souvislosti s konkrétním politickým bojem a soupeřením o moc, kdy "minulost" se stává zástupným problémem, něčím, co má diskvalifikovat potenciálního soupeře a jeho politický program. Jestliže vývoj začne jít tímto směrem, vždy se rozhoří politický boj o to, kdo vlastně bude kontrolovat "minulost", kdo poskytne závaznou interpretaci minulosti, kdo bude moci kdykoli a jakkoli využívat exkluzivní přístup k informacím a vytahovat potřebná jména z archivních materiálů.

Existuje i jiný přístup k minulosti, který se nezaměřuje na jednotlivce, ale který se chce z minulosti poučit, a proto chce minulost poznat. Je to postup podstatně náročnější, méně mediálně zajímavý, zato pro společnost podstatně přínosnější. V tomto smyslu Masaryk kdysi hovořil o potřebě "odrakouštit se". To nebyla výzva k čistkám, ale ke změně stereotypů, způsobů chování a rozhodování. Skutečnost, že i při změně režimů mnoho věcí přežívá z předchozího období, je dostatečně známá, stejně jako to, že mnohem podstatnější než výměna personálu, je změna logiky fungování institucí, nastavení nových pravidel a vazeb.

Není náhodou, že srovnávací studie ukazují, že čím více je minulost politizována a stává se předmětem politického boje, či je interpretace dějin součástí politické objednávky, tím je pravděpodobnost úspěšného konsolidování demokracie nižší. Přitom většinou nedochází k návratu k předchozímu typu nedemokratického režimu, ale k vytvoření jiného typu, ovšem také nedemokratického režimu.

Chceme-li skutečně konsolidovat liberálně demokratický systém a pokud se chceme "očistit" od přežívání v minulosti v nás, je nesporné, že je nutné minulost objektivně a profesionálně zkoumat.

Otázkou je, zda k tomu může přispět senátní návrh na zřízení zvláštní instituce - Ústavu paměti národa, který je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně.

Obávám se, že nikoli. Dokonce se domnívám, že návrh tohoto zákona fakticky ve společnosti reprodukuje negativní stránky naší minulosti, kdy minulost a její závazná interpretace byla používání pro legitimizování nedemokratického režimu. Je to jasný krok zpět, z hlediska konsolidování demokratického systému, svobody a plurality vědeckého bádání.

Zastánci zřízení tohoto ústavu se dovolávají příkladu polského Institutu národní paměti a slovenského Ústavu paměti národa. Myslím si, že právě to jsou dobré příklady, které mohou sloužit jako varování, kudy cesta nevede.

Polský Institut se nyní zaměří na lustrace a bude ověřovat platnost lustrací týkající se 700 000 lidí. Opravdu to přispěje k důkladnému poznání minulosti?

Jak bude na základě této výzkumné činnosti vypadat paměť národa? Z čeho se národ poučí? Lustrace bez širšího kontextu situace a hlubší analýzy neříkají vůbec nic. V paměti národa snad jen zakotvíme pocit, že "konfidentem" byl skoro každý. Můžeme se zároveň ptát, zda-li tento posun "výzkumných aktivit" tohoto ústavu neslouží spíše aktuálním politickým potřebám současné vládní koalice v Polsku, jejíž dvě strany je možné označit za krajní populistickou pravici a třetí jako výrazně konzervativní s hodnotovým systémem velmi blízkým tradici polského politika Piłsudského?

Není interpretace "rudé" minulosti součástí hnědnutí politické scény, podobně jako kdysi po válce byla interpretace "hnědé" minulosti zneužita ve prospěch "rudnutí" společnosti?

Slovenský příklad je ještě názornější a ukazuje "politický konflikt" ve velmi čisté podobě. Po smrti Jána Langoše, faktického zakladatele Ústavu paměti národa, se rozhořel půl roku trvající politický boj. V rámci koaliční dohody "právo" na navržení kandidáta získala Slovenská národní strana, která je také často řazena ke krajní pravici a nedávno přivítala francouzského nacionalistu Le Pena). Opozice s návrhem na disidenta Františka Mikloška neprošla, ovšem příliš nahnědlý nádech dalšího opozičního kandidáta Arpáda Tarnoczyho, proti němuž díky jeho výrokům protestovala židovská obec, také nevyvolával velké nadšení.

Nakonec na čtvrtý pokus byl zvolen novým předsedou správní rady mladý třicetiletý historik Ivan Petranský, kterého navrhla Matice slovenská. Tento historik pravidelně slaví 14. březen, datum vzniku problematické prohitlerovské Slovenské republiky z roku 1939, což je obzvláště zajímavé, vzhledem k tomu, že slovenský Ústav paměti národa se právě zabývá obdobím od roku 1939. Jaká asi bude orientace výzkumů tohoto období?

Navíc je možné očekávat posun zaměření výzkumů. SNS považuje za podstatnou otázku, hodnou zkoumání, taktéž pronacistické horthyovské Maďarsko. Opravdu skvělý příklad budování paměti vlastního národa!

S mírnou ironií je možné konstatovat, že konec konců bude zkoumání minulosti nakonec asi hodně pluralitní -- pokud Ústav vůbec přežije, dostal totiž výpověď z nájmu budovy. V roce 2013 proběhne nová volba předsedy správní rady a nelze vyloučit, že politická situace se mezitím změní a tudíž se změní i politická objednávka. Vědecká hodnota prací takto vznikajících bude jistě podle toho vypadat.

Vraťme se ale k návrhu českého zákona o zřízení Ústavu paměti národa. Ústav má řídit sedmičlenná Rada, kterou bude jmenovat na pět let Senát. Můžeme tedy očekávat, že Rada bude vytvořena v souladu s momentální většinou v Senátu. Je to asi v logice kdo kontroluje současnost, kontroluje minulost a tím i budoucnost.

Každých pět let, kdy mohou volby vyměnit až dvě třetiny senátorů, dojde k novému jmenování Rady, která bude ovlivňovat výzkum Ústavu. Tato Rada totiž stanovuje cíle, jmenuje a odvolává ředitele. Každých pět let se tedy bude měnit "paměť národa"?

Zákon navíc vyvolává nesouhlasné stanovisko České archivní společnosti, proti jeho zřízení vystupuje celá řada historiků zabývajících se moderními dějinami, pravděpodobně bude také dublovat činnost Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Za největší absurditu však považuji skutečnost, že paměť národa se bude vytvářet na základě informací, které po sobě zanechaly represivní složky minulého režimu. "Mrtvý chytá živého" je možná nejlepší charakteristika pro současné formy vyrovnání s minulostí.

Je nějaké řešení? Pokud se shodneme, že minulost je důležité poznat, bylo by vhodnější nemalé plánované prostředky na vytvoření Ústavu paměti národa použít spíše pro posílení pracovišť, které se již danou problematikou profesionálně zabývají. To umožní nejen zpracovat existující archivní materiály, ale především vědeckou práci, týkající se naší nedávné minulosti.

Část prostředků by mohla být distribuována prostřednictvím standardních vědeckých grantů, o nichž by rozhodovali odborníci a ne politici. Tak by se výzkumem mohla zabývat i univerzitní a akademická pracoviště, archiváři, historici novodobých dějin, politologové a sociologové. To by nejen zajistilo vědeckou pluralitu bádání a zároveň jeho kvalitu, ale umožnilo by začlenit do výzkumů i studenty, doktorandy a začínající historiky. Posílila by se výuka této problematiky na vysokých školách, podařilo by se připravit budoucí pedagogy středních i základních škol. Na všech těchto úrovních se dějiny po roce 1945 takřka neučí. Nebyla by to podstatně lepší metoda vytváření paměti národa?