Ve srovnání s naší poslední podrobnější analýzou z předvolebního období uprostřed jara "Aktivismus a vulgárnost" z novin tentokrát zmizela tak silně viditelná tehdejší předvolební hysterická snaha voliče ovlivňovat tak, aby hlasovali podle přání šéfredaktorů i novinářů listu. Že by to bylo proto, že nyní už není předvolební období? (Anebo je?) Anebo, pokud je, dospěli snad novináři k závěru, že volební preference občanů stejně neovlivní?

Dobrou práci tentokrát odvedla - v posledních dnech Mladá fronta Dnes, když ve středu zveřejnila svých "Deset otázek Mirku Topolánkovi", týkajících se pochybných aspektů jeho podnikání a donutila je na ně odpovědět. V této souvislosti je zcela ubohá politika deníku Právo, který se tak usilovně snaží "nedělat reklamu" svému soupeři, MFD, až je to absurdní - Právo ve čtvrtek na titulní straně směšně píše "[Topolánek] předložil odpovědi na deset otázek, které se objevily v médiích". (podtrhl autor) Nepůsobilo by to ku prospěchu Práva, kdyby v sobě našlo trochu velkomyslnosti a přiznalo, že tentokrát jeho soupeř to s těmi otázkami udělal dobře? Nebo někteří čeští novináři prostě v sobě velkomyslnost nemají a netuší, že by i jim mohla třeba prospět v tom lítém konkurenčním boji? Citovat zdroj není újma své vševědoucnosti a neomylnosti, ale součást profesionální etiky.

Mladá fronta Dnes si také při zpracování Topolánkových odpovědí počínala ze všech českých deníků nejprofesionálněji, totiž nejobjektivněji a nejvěcněji. Publikovala Topolánkovy odpovědi a pak věcnou analýzu toho, co Topolánek nevysvětlil, z pera Lucie Tvarůžkové a Zuzany Janečkové. Žádné jiné noviny ve čtvrtek se této analýze MFD nevyrovnaly - zvlášť slabé bylo Právo, například v komentáři Alexandra Mitrofanova, který celou záležitost jen mlhavě okecával. Lidové noviny a Hospodářské noviny si zase nemohly odpustit kopnout do Paroubka - to už je tak trochu tik. Působí to poněkud směšně, jedná-li se o Topolánka - vždycky za to vlastně může "náš nepřítel Paroubek", že?

Ze skandálu kolem Topolánka je mimochodem zjevné, z jakých asi lidí se rekrutují dnešní čeští politici - podnikatelští "přátelé" jim po ekonomickém neúspěchu odpustí dluh hned 10 milionů Kč - prostě jen tak, jako by nic, vždyť o nic nejde. To se přece děje každý den každému z nás, že?

Škoda jen, že MfD v posledních dnech odmítla publikovat varování před hysterickým antikomunismem od Jiřího Peheho i od Jiřího Davida - a tím znovu prokázala svou předpojatost. Jak může probíhat veřejná diskuse, když některé názory MfDpředem vylučuje? A proč? Peheho článek posléze vyšel v Literárkách, Davidův v HN.

Je jasné, že se v těchto dnech skoro nic neděje - celkově však české deníky působí pozoruhodně intenzivním zápecnictvím - zabývají se, s odpuštěním prkotinami. Atmosféra, která z jejich stránek vyvstává, je atmosféra hašteření většinou o podružnostech, které se nezdají významné ani pro politiku státu, ani pro občany a jestliže se někdo na dnešní noviny podívá za půl roku, bude překvapen, jak psaly o ničem. Proč má Právo potřebu psát na titulní (!) straně o tom, že byli v Peru "zadrženi dva Češi za pašování šesti kil kokainu"? Je to skutečně ta nejdůležitější zpráva o Jižní Americe? Vím, že Právo nahání čtenost tím, že si hraje na černou kroniku, ale patří tato zpráva skutečně na titulní stranu?

Rekordně nejsměšnějším článkem ve čtvrtečních novinách byl "pokus" Jana Rejžka v MfD, v němž autor nadával Jaroslavu Hutkovi za to, že svou "válkou proti terorismu" Bush bojuje proti abstraktní věci, totiž "hrůze". Na rozdíl od Rejžka je Jaroslav Hutka chytrý - poznal, o co jde. Rejžek mu neinformovaně za to nadává zcela mimo kontext - bez vědomí o probíhajícím mezinárodním diskursu (o něm se ovšem Rejžek informovat mohl, protože anglicky umí, zahraniční tisk však zřejmě nečte), přestože Hutka jen z vlastní iniciativy přesně poukázal na to, co je v mezinárodním prostoru známo už dávno... Rejžkův pologramotný pokus jen znovu ilustruje, jak tristně nízká je úroveň domácího českého diskursu, izolovaného od vnějšího světa...

Nejplytčejší byly v MfD a v Lidovkách rozhovory s Jaromírem Jágrem - v podstatě úplně stejné texty a oba stejně zbytečné. Důležité bylo napopak v Lidovkách téma silničního zákona a bodového systému a pošetilých snah současné vlády ho změkčit. Lidovky k tomu záslužně publikovaly názor Jana Weinbergera, dopravního psychologa z Centra dopravního výzkumu, který prokázal, že věci opravdu rozumí - a že politikové ohrožují životy lidí tím, že kazí něco, co si řádně neprostudovali a nedali tomu šanci na dlouhodobější vyzkoušení, jen proto, že podléhají populistickému tlaku infantilních mužů, kteří "chtějí jezdit rychle". Rozumný byl i text Ondřeje Neffa, který byl v létě v Americe a prakticky si tam vyzkoušel, jaká omezení fungují tam. Souhlasím s Neffem, když poukazuje na to, že v Americe je především jasně vidět, jaká rychlostní omezení kde platí. Je tomu tak i v Británii: tam, kde je omezená rychlost, je malá značka s tímto omezením na každém sloupu veřejného osvětlení. U tohoto tématu byla analýza Lidovek zase lepší než v MfD, která v podstatě napsala jen, že ODS chce na dálnici povolit 160 km v hodině.

Zajímavé je, že nikomu nepřijde podivné, že nová vláda ODS provádí razantní kroky (např. vyhazování šéfa Národního divadla) - i když je zcela bez mandátu.