Japonští vojáci na izolovaném českém ostrově

1. 9. 2006 / Bohumil Kartous

Věčný nepřítel?

Na počátku -- v roce nula (1989) -- byl velký nepřítel -- komunismus. Co bylo zakleto jako komunistické, bylo v podstatě tabu. Výjimečné na tom ovšem bylo, že i přes toto tabu zůstalo komunismu právo na existenci. V době "porevoluční" byla pochopitelná reakce společnosti na sebeočišťující proces, v němž bylo nutné popřít a odmítnout svou "překonanou" minulost. Pro tu dobu byly tedy zcela samozřejmé představy o "jiné" společnosti, která jakoby s tou totalitní neměla nic společného -- jakoby se společnost obrodila po očišťujícím rituálu a smyla ze sebe všechno zlo, které sebeprodukovala.

Co bylo v roce nula pochopitelné, ztrácí ale smysl dnes. Období střízlivění sice přišlo velmi brzy a koresponduje to s deziluzí z "jiné" společnosti, která postupně přicházela s kupícími se ekonomickými a sociálními problémy postihujícími ty skupiny obyvatelstva, které z různých důvodů nevládly dostatečnou "flexibilitou". Dobře to ilustruje postupně se rehabilitující politický vliv KSČM, který vyvrcholil ve volbách v roce 2002.

Deziluze však postihuje jen tu méně přizpůsobivou část obyvatelstva, která má svou osobní zkušenost s předchozím společenským systémem. Generace, které jsou celým nebo převážnou částí svého života zakotveny do nové struktury, deziluzí zákonitě netrpí, a to ani v případě, kdy se jim může zdát tento systém z různých příčin nespravedlivý a kdy by za normálních okolností hledali cestu, jak dosáhnout jeho změny. Je paradoxem doby, že i tito lidé, které komunismus generačně nezasáhl, žijí často v přesvědčení, že snaha o z jejich pohledu sociálně spravedlivější společnost je tabu, protože tomu "historická zkušenost" velí. Důkazem proto je skutečnost, že politické strany, jejichž ideologie je se sociálně spravedlivou společností -- deklarativně - spjata (ČSSD, KSČM) mají minimální voličskou přízeň mezi prvovoliči a voliči v kategorii do 30 let.

Ostrov uprostřed Evropy

Jak je to ale možné, když by logicky s ubíhajícími roky a zjevnou změnou globální situace, přeskupení mocenských vlivů a postavení samotné země v této konstelaci mělo docházet k relativizaci pohledu na "historickou zkušenost"? Zde je vidět síla "izolačního pole", které dokáže velmi účinně eliminovat vnější informační vstupy. Ty by samozřejmě musely posunout historické vnímání veřejnosti do jiné polohy než je tomu dnes. Jelikož ale rozhodující světonázorový, politicko -- mediální proud, který určuje hranice vnímání veřejnosti, čerpá a generuje (účelově, ale i z přesvědčení) své historické a ideologické pojetí skutečnosti s omezeným přístupem vnějších informací, je tím pádem vnímání veřejnosti ochuzeno o tuto jinak rozhodující složku pro sestavení obrazu skutečnosti, který by se co nejvíce blížil realitě. Stejně jako japonští vojáci na tichomořských ostrovech neměli možnost relativizovat své pojetí válečné reality, nemá česká veřejnost kvůli své "ostrovní" izolaci možnost nahlížet sebe sama jinak než zevnitř. Za takové situace ovšem nelze než pochopit, že japonští vojáci na izolovaném českém ostrově musejí stále bránit komunistům v návratu k moci...

Demokracii lze předběhnout...

Přesvědčený člověk (doslova věřící člověk) však tyto skutečnosti nepovažuje za podstatné. Jeho pohled vychází z žabí perspektivy, pro kterou jsou rozhodujícími vstupními informacemi pouze ty, které ho bezprostředně obklopují. Na tomto příkladu si můžeme ověřit, do jaké míry je vlastně určitá kultura ostrovem, jaká je její izolace vůči okolnímu, rozhodujícímu světu. A tak stejně jako nepostřehli izolovaní japonští vojáci to, že válka už skončila a že se budují silné mírové vztahy, stejně netečná je značná část české veřejnosti k faktu, že éra komunismu coby mocenské ideologie skončila s rozpadem sovětského bloku a tento fenomén zůstal v podstatě exotickou záležitostí v podobě Kuby a KLDR. Je zajímavé, že tato fakta a jejich souvislosti nejsou ani pro běžného člověka nedostupná a jsou lehce postřehnutelná i pro širokou veřejnost.

V tom se samozřejmě příklad s japonskými vojáky rozchází, protože tito ubožáci neměli ponětí o tom, co se děje. O to zajímavější je, že zde musí působit takové síly, které sice českou veřejnost neizolují od těchto informací, ale překrývají je tak silnou krustou desinformace, že zcela zjevná fakta i souvislosti pod ní přestávají být zřejmé a pro značnou část veřejnosti pochopitelné. Tento informační sarkofág si ale nelze představit jako informační embargo; žijeme v demokraticky pojatém společenském řádu a právo na informace i právo na svobodu slova nelze popřít. Existují však úplně jiné páky, které se nalézají daleko za hranicí zákonem postižitelné manipulace s informacemi a realitou. V současném demokratickém světě -- a není to zdaleka jen problém japonských vojáků na českém ostrově -- nejde ani tak o porušování principů demokracie, jako spíše o to zachovat demokracii v plném rozsahu a přitom ji daleko předběhnout. Jinými slovy jde o to, aby k samotnému demokratickému rozhodnutí vedla správně vyznačená cesta.

... dobře fungujícím mýtem

Když tedy někdo prohlašuje, že je potřeba "zabránit návratu komunistů k moci", co tím vlastně chce říct? Že je potřeba zabránit straně, která je součástí demokratického politického systému, v podílu na moci? Pokud by to tak bylo, pak by se to všechno muselo odehrát na legislativní úrovni. Tyto výzvy se ale vesměs odehrávají pouze v rovině politicko -- mediální. Jinými slovy, jejich cílem není reformovat právní řád do té podoby, aby postavil komunismus mimo zákon (iniciativa v tomto směru se setkala s velmi malým zájmem), ale působit na veřejnost, lépe řečeno na emocionalitu veřejnosti. Komunisty vracejícími se k moci totiž není myšlena ona strana, která se pravidelně účastní voleb, ale je to stále přikrmovaný mýtus "o věčném návratu". V tomto případě má jít o návrat násilí, perzekuce, strachu, nesvobody a všeho dalšího, čím se vyznačovala totalita v zemích sovětského bloku. Jedná se o zcela iracionální a přitom cíleně používaný rituál zaříkávání magické formule, která obdivuhodně působí i v okamžiku, kdy se z vnějšího pohledu zdá, že existuje dostatečné množství přístupných faktů, které jsou schopny tento mýtus vyvrátit. V této souvislosti vyvstává otázka -- je mýtus slučitelný s demokracií? Jsme schopni jej sice rozkrýt, ale je to pro demokracii dostačující?

Nahý mýtus a jeho "krásné šaty"

Problém je v tom, co je běžnou asociací pojmu komunismus. Nejlogičtějším podřazením pojmu komunismus je nadřazená kategorie ideologie. A je tato ideologie skutečně zločinná? Křesťanství - jako ideologie, kterou stejně jako komunismus přesahuje - má na svědomí miliony životů a přesto není možné jej prohlásit za zločinné, protože násilí a zločin není jeho podstatou.

Stejně tak komunismus, pod jehož vlajkou se masově popravovalo a vraždilo, nelze z jeho podstaty vinit ze zločinnosti, protože představíme-li si za tímto pojmem ideologii usilující o sociální rovnocennost, musíme zároveň uznat, že prostředky vedoucí k tomuto cíli mohou být zcela nenásilné a nekriminální povahy, stejně jako tomu je při dosažení spásy v případě křesťanství. Jestli si někdo myslí, že dokáže na této platformě postavit proti sobě demokracii a komunismus, hluboce se mýlí. Na této platformě nelze tyto fenomény stavět do protikladu, protože jde o chaotické míšení různých úrovní, které pod nesmírně široké pojmy "komunismus" nebo "demokracie" spadají.

Zatímco se tedy tak často (a vždy v okamžiku, kdy musí do hry sestoupit deux ex machina, jako tomu bylo i v případě jednání mezi ČSSD a KDU-ČSL) zdůrazňuje potřeba "zabránit komunistům v návratu k moci" s poukazem na zločinnou minulost komunistického režimu, je v této hrozbě obsažena zejména volba prostředků, které pseudokomunistický režim zvolil jako operační systém své totalitní struktury. Není tím tedy v žádném případě myšlen komunismus jako ideový směr, ačkoliv ten tím má být postižen.

Jak zločinná může být demokracie

Je vcelku poučné sledovat, jak tento rozdíl v použití určitých prostředků k prosazení ideologie může jako zločinnou zobrazit jakoukoliv ideologii světa - třeba i demokracii. Je možné samozřejmě zpochybňovat, že v současném Iráku jde o proces vzniku demokracie jako hodnotového rámce společnosti, ale držme se proklamací a jazykových znaků, kterými na dálku dění v Iráku dekódujeme z toho, co nám přinášejí média.

Ostatně i v případě současného antikomunismu jde o spojování různých znaků, které se historicky vážou k pojmu komunismus, do jednoho termínu se záporným emocionálním nábojem. Tak tedy se v Iráku buduje demokracie a s takto deklarovaným cílem byl svržen irácký diktátor Husajn. Plán toho, jak dosáhnout demokracie v Iráku, představovala vojenská invaze, následná "stabilizace" poměrů a nastolení demokraticky zvolené vlády v zemi spějící k lepším zítřkům...

Realita je však taková, že právě tento - naprosto selhávající - plán způsobil, že obyvatelstvo Iráku, které se zmítá v chaosu vnitřních mocenských bojů, vnímá právě demokracii jako zločinnou ideologii. Proč? Protože přece právě jejím jménem je Irák dlouhodobě devastován a protože právě jménem demokracie umírá v této zemi tisíce nevinných lidí. Zdá se vám takové pojetí reality paradoxní? Ano, zdá se vám to správně, ale pokuste se to vysvětlit lidem v Iráku, kteří denně přicházejí kvůli plánu na import demokracie o své blízké. Demokracie se jim - zákonitě - musí jevit jako něco odporného.

A proč? Protože nemají možnost konfrontace s okolním světem, nemají možnost zjišťovat, že demokracie není jen zástěrka pro prosazení vnějších nebo vnitřních mocenských cílů, ale že je to skutečně ten nejlepší ze všech špatných společenských systémů.

Komunismus takovým systémem prokazatelně není a být nemůže, brání mu v tom špatné pochopení základních principů existence člověka a lidské společnosti. Jestliže si však někdo zvolil komunismus za svou ideologii a jestliže chce v rámci demokracie docílit oné ideální sociální rovnocennosti, nikdo by mu v tom bránit neměl. Třeba i japonští vojáci na českém ostrově (i jinde) konečně pochopí, že komunismus lze diskreditovat stejně jako demokracii a že to dělají vždy konkrétní lidé za konkrétních podmínek. Kdy a zda vůbec takové prozření nastane, se dá ale velmi těžko odhadnout.

Vytisknout