Staré sokolstvo by nejspíše hořce zaplakalo, kdyby vidělo uměleckou čeládku řádit v Michnově paláci a okolí. Sokolský dům, pomník Fügnera a Tyrše posloužil k dotočné veselici štábu pana Jakubiska a jeho milé ženy Beaty. Nu, i umělecké bytosti, nebo jejich pomocníci, mohou se chovat v kulturním prostředí jako ve vyhlášené a již, žel, zavřené hospodě Pohádka, kde veselilo se pěkně a do ranního kuropění -- a nebyla nouze o dobytky v rouše lidském.

Tedy: pracovníci, jak jim říkal Z. Nejedlý -- filmovníci, ze samé radosti poslední klapky a zmučeni horkem propadli šílenství -- típali vajgly na podlahu paláce, propálili údajně kanapátka, vytrhali či vyňali světla z fontánky a řádili urputně a blbsky!

Škodu spáchanou neřády prý sokolstvo vyčíslilo k šedesáti tisícům, ale což, mnohamilionový rozpočet tuhle dírku v mravnosti lehce zapraví. A pokud nějaká škoda zůstane, pak morální. A co je vlastně morální v málo morální době?

Pozdravení hraběnce a lehké spočinutí na plátně.

Umění zdar a filmu zvláště!