Dokud tento prastarý předsudek nevyzvedneme na denní světlo vědomí, neseznáme jej a na základě pravdivého poznání neupravíme svůj vztah k přírodě i lidem, tak náš postoj nebude nikdy správný a harmonický. Dokud nebudeme v přírodě poznávat sami sebe, náš pohled na ni bude stále zamžený. Bude jej zastírat závoj nevyspělé pózy, snad uražené ješitnosti.

Na přírodu se díváme očima vyhlížejícími z klece našeho zevního vzdělání a kultury. Jdeme lesem nebo loukou a nevidíme nic jiného, než fádní zeleň. Náhle nás zaujme nějaká rostlina a my vítězoslavně zvoláme: "To je koniklec!" Ano, známe naučený název rostliny (lat. Pulsatilla ) a tak tuto znalost názvu považujeme za pochopení celé rostliny. Je to ovšem nesmysl. Kromě informací posbíraných a přilepených na tento název v kartotéce naší mysli, nevíme o onom zázraku přírody vůbec zhola nic.

Museli bychom se dokázat svým vědomím vtělit do koniklece. Tuto schopnost jsme však jako vážení a civilizovaní lidé již dávno ztratili. A zapomněli jsme, že jsme ji ztratili. Nemůžeme ji potom pochopitelně ani hledat, když o ní nevíme a neschází nám, ačkoliv nám ve skutečnosti převelice mnoho schází.

Pozorujeme zeleň na břehu rybníka a podsouváme jí náš skrytý nepřátelský postoj. Nevědomky se domníváme, že i vegetace bojuje o život v nepřátelském prostředí, tak jako my kulturní lidé. Nevidíme, že díky souhře všech organizmů (biocenóze) se za pár měsíců vyčistí námi přehnojený rybník. Díváme se na vodu a protože neplaveme, tak nevnímáme, že je velmi špinavá. Místo rybníka vidíme nádrž na vodu a ryby. Vodu přehnojíme a ryby překrmíme, abychom zvýšili výnos. Za zisk pojedeme k vodě, k moři. Podivný proces nijak nenaruší náš poklidný spánek a předsudek.

Slova jednoho spisovatele (Forrest Carter), o lidech postižených ekonomikou, jsou více než výmluvná: "Nevidí les, ale prkna a peníze.". A podle toho se také chovají a smutná slova o našem vztahu k přírodě jim zní nadmíru směšně.

Naše zapomenutí je obrovské a hluboké. Dříve, velmi dávno, žil člověk v souladu s přírodou. Její děti před ním neutíkaly hrůzou a strachy. Divoká příroda tehdy vlastně neexistovala. Tuto z ní učinil člověk, když své životní prostředí začal až příliš účelově třídit. Kámen i rostlina přestaly být živé. Brzy přestala být živá zvířata a ptáci. A potom člověk. Ekonom (Hospodin) v nás pak jedněm vyčítá divokost a druhým malou chovnou produkci. Člověk tvrdí, že divoká příroda je divoká odjakživa ze své vlastní povahy a podstaty. Zapomněl na to, že ji k obrazu svému, ve vztahu k nám lidem, takovou učinil.

Chceme stále zdokonalovat přírodu a sebe, ale nějak se nám to nedaří (Neboť ve skutečnosti chceme donekonečna ekonomicky rabovat). Místo toho neustále nevraživě bojujeme s životním prostředím i se sebou v druhých. Přitom se však stal zázrak. Můžeme jako lidé chodit po zemi, potkávat druhé lidi, zvířata, ptáky, stromy, rostliny, řeky, hory a skály. Můžeme v nich poznávat sami sebe. Co bychom měli chtít ještě více? Dříve se tomu říkalo láska. Nějak nám to však všechno nestačí. Potřebujeme ještě konzum, entertainment a ekonomiku. Nějak jsme upadli a otupěli nebo jsme ještě dost nevyspěli a nezbystřeli.

Zapomněli jsme na svůj původní vztah k přírodě a k lidem. Nic nám název toho vztahu neříká a tak jej snadno bagatelizujeme a zesměšňujeme. Vůbec ale nevíme čemu se posmíváme. Museli bychom jej napřed zažít, ale toho jsme zcela neschopni díky své otupělé nedostatečnosti. Museli bychom napřed tento závoj odstranit. Ale zatím o něm ještě nevíme. A navíc se bojíme za tento závoj podívat. Čeká nás tam velmi depresivní poznání.

Spotřeba, zábava a obchod mají nahradit a zakrýt naši nedostatečnost. Nemůže se to však nikdy podařit. Poživačnost, rozmařilost a mamon náš handicap jenom zvětšují. Měli bychom by se místo toho léčit. Měli bychom hledat způsoby léčení své vážně nemocné bytosti. Komerční prostředí nám v tom příliš nepomůže. Pouze lidskou nedostatečnost záměrně hýčká, pěstuje a především využívá. Zbytečné jsou v tomto případě převraty, války, věda, technika a medicína. Tyto naše děti vážnou chorobu lidské bytosti nijak nevyléčí. Nemohou nikdy v našem nitru nalézt dávno zapomenutý závoj nepřátelského odporu k přírodě, k druhým lidem a především k sobě. A nemohou za ním najít náš původní vztah.

V přírodě nejsme my lidé v žádném nepřátelském prostředí. Mnohem více je pravdou, že když jsme v přírodě my lidé, tak je tam nepřítel...