Hemžilo se to zde převážně rusákama, ruskama a rusáčkama. Ještě mám oči pro to prostřední pohlaví. Štíhlé ba hubené, jako by to byly bývalé modelky a nebo se jimi chtěli stát. Po "báryšňách" v mých zastaralých očích ani vidu. Povětšině něco kolem třicítky s moloďci do deseti, děvoček poskrovnu. "Bude válka, když se rodí víc kluků", prohlásila by jistě moje babička.

U bazénu třískaly neustále do lehádkového nicnedělání rytmicky pukličky a bubny, občas zakvičela jakoby škrcená děvčátka z předimenzovaných tlampačů, podobně jak se k mé zlosti ozývá z dvaadvacetiletého dětského pokoje u mne v domácnosti.

Slušivé námořnické kloboučky z reklamního plakátu na letní tábor Artěk z poválečných let jsou nahrazeny kšiltovkami značek Nike, Reebok, Adidas a Puma. Za matkami rusandami se už neline laciná ruská voňavka, ale laciný značkový parfém.

Můj vnímavý bratr byl přímo rozený na blbiny. Jednou otec vybral poštu ze schránky, do dvou prstů vzal štítivě navoněný dopis z Artěku z CCCP. "To je pro tebe?!!!" Bratr mnohoznačně pokrčil ramínky. "Tak to bylo naposled!!!" Dopis roztrhal na čtyřikrát, hodil do záchodu a spláchl, nečtený s cizokrajnými známkami. A to, prosím, byl do osmačtyřicátého roku v Svazu sovětského přátelství, rusofil, učící se rusky, a jak bylo po válce módní, s průkazem protifašistického bojovníka.

Globální vesnici prokreslovalo pár děvoček s dlouhým blond copem -- ŕla Kurníková i se stejně dlouhýma mohama. Inu ruská okupace jedenadvacátého století.

Ženě jsem doporučil, aby si nevázala třírohý šátek způsobem baba uklízečka, uzlíček a dva růžky nad čelem. Už třetím dnem doporučení zapomněla a devadesát procent hotelových hostů jí začalo zdravstvovať.

Ruská věčná žízeň kupodivu ustoupila poznáváním o papání. Co uviděli, to hrstma na talíře narvali, aby to pochopitelně nedojezené nechali. Když jsem si vzal navzdory ruským plným talířům jen jednu ryngli a ta byla kyselá jak šťovík, se prokázala má stařecká moudrost.

Jednou při jídle se mě žena zeptala, kolik je hodin. Hodinky jsem nechal v trezoru. Na okolních zápěstích byly též hodinky zřídka. Přisedl moloděc s hodinkami a já se ho hned čistou ruštikou zeptal: "Davaj časy."

Bratr si dokonce troufl přijít domů s pionýrským šátkem. Tak s tím pochodil ještě hůř, než s navoněným dopisem. Vřelý vztah k CCCP skončil výchovným výpraskem. To byla zlatá padesátá léta v naší rodině. Skončila před vánoci roku dvaapadesát, kdy otce, bývalého rakouského státního občana, zavřeli za velezradu. My, přiblblá mláďata, jsme si ale přesto zazpívaly na Štědrý večer před spaním "Sulajku", oblíbenou to píseň báťušky Stalina.

Sedím v baru s našim tureckým průvodcem pod hvězdnou oblohou a mlčíme, jak jen chlapy spolu dovedou. Žena odešla s Natálií na toaletu. Zvednu oči k nebi a přímo nade mnou Velký vůz. "To je zajímavé, vždy při hluboké tmě se mi vynoří Velký vůz nad hlavou, ať je to v Čechách, Švýcarsku, Francii, Itálii, Izraeli a nebo v Turecku. Ostatně je to dobrý pocit, že jsem doma na svoji zeměkouli", uvažuji nahlas. "Před hodinou jsem telefonoval s dcerkou v Istambulu a jen jsem řekl: dívej se na oblohu a uvidíš Velký vůz. Já se budu dívat též a budeme spolu. Dobrou noc. Telefonování je drahé", doplnil mě Kaya.