To, co nevyšumělo do dnešních dnů, je přítomnost ropných společností v Guinejském zálivu: celková degradace (rozuměj mj. genocidní činy páchané na domorodém obyvatelstvu, ničení okolního prostředí atp.) na jihu Nigérie ze strany ropných koncernů v čele se společností Shell (dále mj. Chevron, Agip, Texaco,...), za lhostejnosti či s pomocí demokracii předstírajícího nigérijského státu(1) a s ,,naooko" (ne)pomáhající OSN a EU(2) pokračuje i dnes. Oněch devět zavražděných v medializovaném procesu z roku 1995 je, co do celkového počtu mrtvých v důsledku prozatímní ,,ničím nerušené" těžby ropy, jen pověstnou kapkou v moři -- kapkou ovšem dosti krvavou v moři dosti mastném... A všude zapáchá ropa, profit a korupce.

Pozadí a historie konfliktu

Holandsko-britská firma Shell zahajuje těžbu ropy v deltě řeky Niger na jihu Nigérie již v roce 1956, tedy ještě v období oficiální koloniální nadvlády Velké Británie.(3) Není proto divu, že ihned získává v podstatě těžební a obchodní monopol. Majoritní podíl na těžbě ropy, plynoucí ze spolupráce s dřívější britskou koloniální správou, si udržuje dodnes. Ropa se brzy stává nejvýznamnější hospodářskou komoditou Nigérie. Ačkoli je dnes tato země šestým největším vývozcem ropy, patří paradoxně mezi nejchudší státy planety (dlouholetá zadluženost organizacím jako Světová banka či Mezinárodní měnový fond hraje v tomto ohledu zásadní roli). Míra chudoby nemizí. Na webových stránkách společnosti Shell se můžeme dočíst, že se její činnost řídí principy, jakými jsou mj. respekt, úcta a integrita k místním lidem; dále, že tato společnost klade zásadní důraz na propojení svého podnikání s koncepcí environmentálně a sociálně udržitelného rozvoje a že jedním z klíčových sociálních témat jsou lidská práva a problematika klimatické změny. Dále firma údajně klade velký důraz na zachování biodiverzity a ekosystémů a celkově prý respektuje ochranu životního prostředí. Krásná a vznešená to slova! Ale od slov k praxi cesta daleká. Samotné působení a praxe Shell v Nigérii zcela přesně odhaluje a dokládá, co si pod frázemi typu ,,naslouchání potřebám komunit" či ,,minimalizace negativních dopadů" skutečně představuje a jak své vize realizuje. Shell se před (mediálním a politickým) světem stylizuje do role upřímného a aktivního podporovatele místních rozvojových projektů, jih Nigérie nevyjímaje. Stylizace je jedna věc, fakta věc druhá: z celkové sumy výdělku z obchodu s ropou a zemním plynem vynakládá Shell jen nepatrnou částku na ony rozvojové projekty -- např. v roce 1993 to bylo jen 0,000007 % z celkového příjmu.

Necelých patnáct let od zahájení těžby ropy na jihu Nigérie se objevují první zárodky konfliktu. Začínají se bouřit postižené domorodé komunity z nejrůznějších etnik; konkrétně lidé Ogoni, Iko, Etche, Umuechen, Omudiogo, Ogbia, Igbide, Izon, Irri, Uzure či Ijaw. Důvod? Kromě nepřímého ohrožení na životech hlavně kvůli destrukci tradičních a rozšířených zdrojů obživy, zejména farmaření a rybolovu (mj. v důsledku obrovských výbuchů a následného znečištění), také kvůli absenci základní infrastruktury a společenských zařízení (chybí elektřina, pitná voda, cesty, školy, zdravotní zařízení,...) a adekvátní kompenzace ze strany těžebních společností. Tyto obecné aspekty a jejich ,,nezměna" se stávají hnacím motorem odporu domorodců po celou dobu konfliktu.

Na celý konflikt nelze nahlížet skrze zjednodušující, černobílý rastr (dobro versus zlo): mylná by byla idealizace postižených etnik i protestujících; někteří členové těchto etnik totiž protestují, jiní, ze stejných etnik, zase naopak stojí na straně těžařského koncernu (konkrétně např. řada Ogoniů neuznává odkaz Saro-Wiwy či boj proti Shell jako takový). I ve svých požadavcích nejsou protestující jednotní. Požadavky některých jsou ryze oportunistické (zejména ze strany zdejší elity a tradiční autority), a tak se situace v kontextu idealizace poněkud komplikuje; například mnoha protestujícím jde pouze o vlastní zviditelnění, zbohatnutí a nabytí (ještě větší) moci (na úkor druhých) -- některé tradiční elity komunit (např. oligarchové) jsou toho jasným důkazem. Musíme také vzít v potaz skutečnost, že tamější etnika mají mnohdy tradici velmi silně hierarchizované a elitářské společnosti (navíc Shell cíleně vyvolává a následně eskaluje mezietnické a mezikomunitní spory(4)).

Odpor místních byl z počátku nenásilný -- zejména formou petic, delegací, informačních kampaní a pochodů ( je třeba říci, že se vzrůstající agresí ze strany ropných společností a nigerijského státu, zejména nechvalně známých Mobilních policejních sil, přezdívaných ,,zabij-a-jdi", rostla i radikálnost a intenzita odporu protestujících). I když se petice lišily, základ měly téměř všechny podobný: požadavek zainteresovaných etnik na kontrolu nad záležitostmi, které se jich bezprostředně dotýkají, na možnost využívaní místního ekonomického bohatství na rozvoj vlastních komunit, na politickou autonomii (zejména ze strany elity Ogoniů, odvolávající se na právo na sebeurčení(5)) a v neposlední řadě požadavek na kompenzaci za environmentální destrukci a unikající bohatství (s růstem radikality v čase se tento požadavek proměnil na okamžité zastavení těžby ropy, rozpoutané ekologické války a genocidy). Podobnost petic lze spatřit také v (již klasické) neúčinnosti; absolutní ignorace a lhostejnost (rozuměj: pouhé předstírání zájmu o změny ze strany příslušných orgánů, v posledku státu) jsou také jejich společným jmenovatelem. Zhruba od let 1997-1998 dochází v důsledku selhání účinnosti petic a delegací i k systematičtějším přímým akcím; zejména k obsazování ropných instalací a vrtového vybavení, jakožto i k útokům na zařízení těžařských společností, sabotážím, krádežím ropy (růst černého prodeje ropy). Mnoho aktivistů zaplatilo za své činy životem.

Klasickou odpovědí na časté pochody a demonstrace ze strany ropných společností -- s přímou, mediální či zákonodárnou pomocí ze strany státu(6) -- bylo a je násilí. Toho se na aktivistech, ale i na "obyčejných" lidech dopouštěla firmou Shell podplacená armáda, mobilní policie, vládní vojenské jednotky či "regulérně" financované soukromé bezpečnostní jednotky (výjimkou není ani střílení ostrými náboji do protestujících). Za zhruba třicet pět let aktivního odporu zde mluvíme o smrti mnoha tisíců lidí (v průměru je ročně zabito přes tisíc osob), zničení deseti tisíc domovů, desítek vesnic i několika měst (např. v roce 1999 bylo srovnáno se zemí patnácti-tisícové město Odi), únosech, raziích, znásilněních, mučení, nespočtu zmasakrovaných, zastrašovaných a uprchlých osob a permanentní atmosféře strachu, dokrmované státním terorem.

Všemožné ,,primárně nenásilné" praktiky ropných společností jakými byly a jsou korupce, podplácení svědků při soudních procesech, libovolná zatčení, plané sliby, vyhrožování protestujícím předákům smrtí jejich i celé rodiny či již zmiňované štvaní etnických skupin a komunit záměrně proti sobě, nejsou v jejich politice po celém světě žádnou novinkou. Nelze nezmínit konkrétněji jednu do očí bijící taktiku, kterou Shell praktikuje v Nigérii a která s přihlédnutím k důležitosti médií pro formování názorů (neboli manipulaci) veřejnosti nabývá vskutku zvrácených podob. Z důvodu růstu iniciativ namířených proti Shellu si rok po justiční vraždě tato firma zaplatila několik světových novinářů, aby navštívili oblast delty Nigeru. Zde měli vidět realitu, tak trošku upravenou dle jejích požadavků. Nedlouho poté se začaly v mezinárodním tisku objevovat články, které se odmítaly zabývat požadavky domorodců a různých lidskoprávních a environmentálních organizací, odsuzovaly činnost aktivistů, psaly o mýtu ekologické katastrofy na jihu Nigérie, označovaly Saro-Wiwu za několikanásobného vraha atp. Jeden z členů mediálně kritické organizace Media Watch označil tuto činnost výstižně jako ,,novinářskou prostituci pro Shell".

Delta řeky Niger dnes

Současnost území delty Nigeru není nikterak růžová, ba naopak lze stále hovořit o katastrofě. Situace není nepodobná teroru společnosti Chevron proti lidu Ilaje taktéž v Nigérii, Exxonu proti etniku Guajiro na hranici Venezuely s Kolumbií, Occidental Petroleum proti kolumbijským Uwa či společnosti Atlantic Richfield proti ekvádorským Quichua. Další ze série konfliktů je na spadnutí; delta vykazuje velkou hustotu zbraní. Lidé zde snášejí chudobu, následky znečištění a permanentní možnost konfliktu navzdory tomu, že z půdy, na které žijí, byla vytěžena ropa a plyn za mnoho miliard amerických dolarů.

Chudoba

Každodenně jsou ropné společnosti bohatší o sto milión dolarů z těžby ropy (značná suma putuje nigerijskému státu, respektive do kapes jeho elit). Zítra taky tak, včera také, pozítří to samé. Lidé z nigerské delty o tomto mizejícím bohatství vědí, chtějí ho, ale to se k nim v jakékoli podobě dostane jen sporadicky.

Podle nedávno zřízeného projektu "Remember Saro-Wiwa"(7) patří Nigérie mezi patnáct nejchudších zemí světa a celých sedmdesát procent populace žije pod hranicí chudoby. V oblasti delty Nigeru má méně než třicet procent obyvatel přístup k nezávadné vodě. V neposlední řadě patří Nigérie mezi země s nejvyšší koncentrací lidí postižených virem HIV či chorobou AIDS. Hodnota množství ropy v přepočtu na dolary vytěžené v Nigérii mezi lety 1965-2000 se přitom odhaduje na tři sta padesát miliard dolarů.

Znečištění životního prostředí

Jenom mezi lety 1976 -1998 uniklo v deltě Nigeru do prostředí na dva a půl miliónů barelů ropy, a to jsou pouze hodnoty oficiálně zaznamenávané ministerstvem ropných zdrojů. Hlavním příčinou znečištění, nemocí a ekonomické devastace jsou děravé ropovody, které se táhnou skrze vesnice, farmy, řeky a zátoky.

Zemědělská půda znečištěná ropou je jen velmi zřídka obnovitelná, což pro mnoho místních rolníků znamená destrukci živobytí a způsobu života. Uniklá ropa také kontaminuje ryby, které jednak vymírají a jednak způsobují různé nemoci lidem, kteří je požívají a v neposlední řadě také znamenají další ekonomické ruinování zvláště pro místní rybáře, protože otrávené ryby mají mnohem nižší výkupní cenu.

Ropné skvrny a díry v ropovodech jsou každodenní realitou v nigerské deltě. Jen zřídkakdy dochází k jejich okamžité opravě, naopak v některých případech jsou např. menší díry ponechány bez nápravy po několik měsíců. Není pravda, že díry jsou způsobeny výhradně špatným stavem ropovodů a korozí; někdy trubky také praskají pod obrovským tlakem, jinde se přetrhne podzemní ropovod ,,jen tak" (nehoda) a v neposlední řadě se tak děje i kvůli rostoucímu černému trhu s ukradenou ropou. Mnoho místních obyvatel se ,,navrtává" do ropovodů a trysek. Tato forma sabotáže má sice negativní dopady na prostředí, v kontextu celkové zdejší mizérie a chudoby je ale pochopitelná. Navíc je třeba zmínit, že Shell často prohlašuje nehody a své chyby právě za díla sabotážníků, aby ušetřila na opravách a kompenzacích.

Kromě ropných skvrn je dalším akutním a stále aktuálním problémem zemní plyn, vedlejší produkt při těžbě ropy, který se volně spaluje. To způsobuje nejen lokální znečištění, ale také přispívá ke klimatickým změnám globálnějšího rázu. Nigérie patří mezi země, kde je množství spalovaného plynu jedním z největších. Dnes se jedná o zhruba čtyřicet pět až padesát miliard kilogramů. Takovéto množství se rovná zhruba čtvrtině denní spotřeby plynu v celé Velké Británii.

Volné spalování zemního plynu v Nigérii přispívá větším dílem zemské atmosféry než všechny subsaharské zdroje dohromady, a to není užíván ani jako palivo (nikdo z něj tedy nemá užitek).

Dopad volného spalování se na místní úrovni projevuje mj. v rostoucí závadnosti potravin, ve zvýšené nemocnosti či v extrémněji se měnícím počasí. Poněkud paradoxní je skutečnost, že pro lokální komunity žijící v blízkosti hořícího plynu, je palivem dřevo a svítí se svíčkami. Z chemického a toxikologického hlediska je třeba zmínit i další záležitosti: hořící zemní plyn uvolňuje vysoce nebezpečné toxiny, jako je benzen, které znečišťují ovzduší. Místní obyvatelé si hojně stěžují na dýchací problémy, jako je astma či bronchitida. Benzen také patří mezi prokázané lidské karcinogeny. Hořící plyn přispívá i ke vzniku kyselých dešťů. Drobné pevné částice vzniklé při spalování způsobují "černé" ovzduší a vše pokrývají sazemi. Problémem je také nesnesitelný hluk a intenzivní teplo. Lidé žijí a pracují poblíž bez jakékoli ochrany.

Odpor nekončí...

V současné době dochází k masivní militarizaci regionu, což s přihlédnutím k celosvětovému "nedostatku" zásob ropy nevěstí nic dobrého. Na zasažených územích se začínají formovat ozbrojené skupiny mladistvých (od gangů až po občanské organizace s odstupňovanou mírou radikálnosti). Členové jsou většinou školního či těsně poškolního věku a pocházejí z marginalizovaných vrstev (nezaměstnanost mladistvých v tomto regionu patří k nejvyšší v celé Nigérii, k čemuž velkou měrou přispívá i skutečnost, že ropné korporace mnohdy odmítají zaměstnávat místní mládež). Cílem mnoha těchto uskupení je ,,zbavit" region nadnárodních ropných společností a federální nigerijské vlády. Aktivistům těchto asociací a gangů se podařilo v několika vesnicích a městečkách nabourat institucionalizované právo a pokračují v (militantní) mobilizaci a v informování Nigerijců, ale i světové veřejnosti (cesty do USA, Kanady, západní Evropy) o zdejší katastrofální situaci. Dostává se jim podpory od "obyčejných" lidí, lokálních i tradičních autorit i komunit dané oblasti.

Latentní eurocentrismus s ,,humanitní tváří"

Na tento konflikt nelze nahlížet izolovaně, zvláště v dnešním globalizovaném světě; naopak vypovídá i mnohé o nás. O nás, kteří jsme měli to štěstí a narodili jsme se do přepychového a přebytkového světa euroamerické civilizace. Neřešení konfliktu, respektive jeho celosvětová ignorace nejlépe zrcadlí přístup "Severu"... Na jazyk se derou slova jako spoluvina, zodpovědnost či pokrytectví.

Žijeme v době, kdy lež je předkládána jako pravda (tomu tak ostatně bylo vždy) za účelem růžové vize míru a eliminace případných nepokojů a kdy otevřená nenávist a opovrhování určitými lidmi přechází do politicky korektnější a tak nějak schůdnější skryté roviny (to dosvědčuje např. rozšířenost skrytého rasismu). Opovrhování a lhostejnost přetrvávají, pouze se schovaly za tak profláklá slova jakými jsou humanismus, lidská práva či rovnost... A předstírá se soucit (nejlépe u večerních zpráv při vydatné večeři). Není totiž nic pohodlnějšího než prohlásit se kosmopolitním humanistou bez předsudků a bez spoluviny a povýšeně ignorovat vše, co se děje mimo vlastní píseček (ať již písečkem myslíme sebe sama či celý euroamerický prostor), kór v černé Africe... Je to jako jedna velká nekončící divadelní hra: jsme herci, máme své režiséry, scénáristy, tisíce rolí, bezpečné jeviště, předstírané emoce, naučené fráze a v případě ohrožení stahujeme oponu. Těžko si přát derniéru, když ochozy jsou stále plné k prasknutí, hra je masmediálně propagovaná a majitelé divadla určují podmínky...

Bob Kuřík

Poznámky

• Od roku 1999 střídá režim vojenské diktatury velmi pochybný pseudodemokratický režim v čele s prezidentem. Na domorodé obyvatelstvo protestující proti těžbě ropy měla tato ,,změna režimu" pouze kosmetický dopad.
• Vskutku aktivní pomoc, jakou je např. prohlášení OSN z jejího bezpečného euroamerického prostředí o tom, že Nigérie je klasickým příkladem země, kde dochází k porušování lidských práv, či posmrtné zvolení Saro-Wiwy v květnu 1996 do jakéhosi environmentálního programu OSN... Na místě je radikální pochybnost o účinnosti mezinárodního práva v době, kdy je jeho funkce pouze dekorativní a působí spíše jako lživá ukolébavka hněvu zainteresovaných lidí či aktivistů a aktivistek.
• Formální "nezávislost" získává Nigérie v roce 1960.
• Nejznámější jsou případy z let 1993 a 1994, kdy došlo k velkým střetům mezi Ogonii a Andonii, respektive Okrikasy. Během těchto střetů bylo zničeno přes deset ogonijských vesnic, přes tisíc Ogoniů bylo zabito a kolem třiceti tisíc se stalo bezdomovci. Podivnou okolností na těchto střetech byl fakt, že tyto ,,znepřátelené" komunity neměly předtím mezi sebou žádné větší problémy, tím spíše mezi nimi neexistovaly dlouhodobé nevraživosti. Naopak existují důkazy (např. automatické zbraně užívané Andonii; zdánlivá účast vojáků a námořních úředníků při udržování míru či načasovaný přesun ogonijských policajtů se základnou na území Ogoniů během krize do jiných oblastí) o podněcování a financování střetů ze strany státních struktur a participaci firmy Shell na násilí.
• Drtivá většina agitace domorodců (zejména v kontextu návrhů na správní vedení země) je vedena zástupci elit a mocných, kteří rozpoznali politické výhody (tedy udržení si a možnost nárůstu moci) v odporu proti Shell a mj. prosazují pan-etnickou vizi (tedy vznik jednotného domorodého národa). Není proto divu, že elity a tradiční autority patří ve své pozici oportunistů mezi největší odpůrce radikálnějších požadavků a tradice odporu narýsované Saro-Wiwou a jeho druhy.
• Mj. zákaz konání veřejných demonstrací a masových pochodů z první poloviny devadesátých let či dekret o velezradě aktivistů vystupujících proti Shellu ze stejné doby, ostře namířený zejména proti Ogoniům.
• Spuštění tohoto projektu (viz www.remembersarowiwa.org) v roce 2005 zaplatilo smrtí šest místních lidí.

Hlavní zdroje:

• Eghosa E. Osaghae: The Ogoni Uprising: Oil Politics, Minority Agitation and the Future of the Nigerian state. African Affairs, 1994.
• Augustine Ikelegbe: Encounters of Insurgent Youth Associations with the State in the Oil Rich Niger Delta Region of Nigeria. Journal of Third World Studies. Jaro 2005.
• Jedrzej George Frynas: Shell in Nigeria: A Further Contribution. Third World Quarterly, Londýn, 2000.
• Jedrzej George Frynas, Matthias P Beck, Kamel Mellahi: Maintaining corporate dominance after decolonization: The ,,first mover advantage" of Shell BP in Nigeria. Londýn, září 2000.
• J. Oloka Onyango: Who's Watching ,,Big Brother"? Globalization and the Protection of Cultural Rights in Present Day Africa. Human Rights Quarterly, Baltimore, listopad 2005.
• Claude L Welch Jr: The Ogoni and Self-Determination: Increasing Violence in Nigeria. The Journal of Modern African Studies, prosinec 1995.

Internetové zdroje:

• www.remembersarowiwa.org
• www.shell.com
• www.hrw.org
• www.wikipedia.org

Pozn.: text je zkrácenou a pozměněnou verzí čtyřicetistránkové práce, o jejíž kompletní elektronickou verzi si můžete napsat na e-mail redakce A-kontra.

text vyšel v nejnovějším čísle anarchistického občasníku A-kontra