Netěžil jen z toho, a proto bylo docela napínavé sledovat zejména chování pražských lídrů, v podstatě vrcholných politiků svých stran. Dá se totiž předpokládat, že postoje a vztahy prezentované těmito stranickými reprezentanty budou do nejvyšší míry konzistentní s tím, jak se bude vyvíjet situace po volbách.

Debata umožňovala dost zajímavé postřehy a přinesla značné překvapení, které patrně zaskočilo nejen novináře, ale samotné účastníky debaty. Mezi nimi byli za ČSSD David Rath, za ODS Mirek Topolánek, za KSČM František Beneš, za KDU-ČSL Cyril Svoboda a za Stranu zelených již zmiňovaný Martin Bursík. Ten si v poslední době na mediální zájem rozhodně stěžovat nemůže a tak jediným mediálně méně známým politikem, kterého je nutné představovat, je komunistický poslanec. Je nutno připomenout, že do pořadu Volby 2006 jsou zváni krajští lídři těch stran, jejichž volební preference v daném kraji (tentokrát v Praze) přesahují nutnou pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny.

Debata má moderátora (Václav Moravec), který diskusi řídí, moderuje a klade velkou část otázek. Dále se na diskusi podílejí přítomné publikum a novináři, kteří kladou dotazy. K publiku jen tolik, že každý účastník v něm měl své přitleskávače a jejich poměry byly velmi podobné volebním preferencím v Praze a také hlasování televizních diváků pomocí sms (bylo několikrát zdůrazněno, že z jedné SIM karty je možní hlasovat pouze jednou).

K osobě moderátora pořadu lze říct, že obě vysílání (minulý týden probíhala konfrontace lídrů Karlovarského kraje) měl pevně v rukou. Přístup Václava Moravce je nutné v českém mediálním prostředí skutečně ocenit, protože zde představuje jakousi výjimku, která by měla být pravidlem. Na rozdíl od často servilních, zbytečně zakřiknutých moderátorů, jejichž pojetí pramení z neschopnosti nebo nízké informovanosti, využívá Václav Moravec (a to i v nedělních otázkách) plně autoritu a možnosti, které role moderátora diskusních politických pořadů poskytuje.

Jaké překvapení, že to funguje -- většinu snah rozbřednout věcnou diskusi v bezcenném blátě politických klišé a urážek zvládá Václav Moravec často i docela vtipně eliminovat.

Přesto bych si dovolil poznámku v tom smyslu, že by se ani tato snaha neměla přehánět. Chtít po Davidu Rathovi, aby jedním slovem (Václav Moravec tuto podmínku dokonce opakoval) odpověděl na otázku, jak bude ČSSD bojovat v případě vítězství ve volbách s kriminalitou, zavání už přemírou snahy o dodržování pravidel ze strany politiků a připomíná šikanování.

Zpět k tomu nejzajímavějšímu. Jednotliví kandidáti parlamentních voleb na sebe v diskusi prozrazovali velmi zajímavé skutečnosti?

David Rath -- ministr zdravotnictví, který prokázal poměrně velkou sebejistotu ve velmi ostrých sporech v politice jeho resortu se ukázal daleko méně sebejistý v otázkách všeobecného politického programu ČSSD. Jestliže mu v roli ministra zdravotnictví dovoluje ucelené a sebejisté působení dlouholeté působení v lékařské komoře, v roli stranického lídra mu to jde o poznání hůře. Není asi jednoduché tvářit se jako kovaný sociální demokrat, když jím pořádně nejste. A že se David Rath snaží.

Nutno dodat, že se musel vyrovnat s asi nejméně přívětivým chováním svých odpůrců v publiku (z řad sympatizantů ODS), ale některé jeho výroky ukazovaly, že z hlediska prosazování politického programu své strany je o dost slabší, než při debatě o zdravotnictví. Zjevnou zálibu projevoval David Rath směrem k Martinu Bursíkovi, takže v Britských listech nedávno prezentovaný názor poslance Křečka na Stranu zelených asi není v ČSSD názorem rozhodujícím.

Mirek Topolánek -- předseda ODS nijak nevybočil ze svého standardu, ze kterého ostatně nevybočuje téměř nikdy. Otrocky plní vize a představy, na kterých se asi vždy dohodne se svými imagemakery a poradci. Po výměně defenzivního Stanislava Grosse za Jiřího Paroubka na premiérském postu se chvíli snažil Topolánek Paroubka uřvat, ale v určitém okamžiku opustil své bodré valašské já, "shit" a další své politické přednosti a snaží se vystupovat jako "ten rozumnější". Někdy nu to jde ztuha a nepřispívají k tomu ani takové, sportovním slangem infarktové situace, jako když předseda Zelených na otázku, se kterou stranou by měl největší problém jít po volbách do koalice, odpoví, že největší problém má s rovnou daní.

To, že Bursík deklaruje největší odpor právě k ODS, patrně nečekal nikdo. Nejvíce to asi ohromilo právě předsedu ODS, který místo odpovědi na tutéž otázku (moderátor ji pokládal všem politikům) začal přesvědčovat Martina Bursíka, že rovná daň s programem Zelených nijak nekoliduje, což působilo legračně. Snaha předsedy ODS zalíbit se předsedovi strany, které ještě nikdy v poslanecké sněmovně nebyla a o níž se uvažuje zatím pouze hypoteticky, potom pokračovala během celého pořadu a nasvědčovala tomu, kam ODS při nejistotě volebního výsledku upírá své touhy. Ještě nikdy jsem neviděl předsedu ODS,a by tak pozorně naslouchal a přikyvoval. Martin Bursík se musel skutečně cítit jako v ráji, když lídři dvou největších politických stran dokazovali, jak moc by se chtěli po volbách vdávat.

Martin Bursík -- předseda Strany zelených má za sebou donedávna nepříliš sledovaný, ale bohatý politický život. Byl tzv. studentským vůdcem v období převratu, následně pochopitelně aktivní v Občanském fóra. Prošel stranou Svobodných demokratů, Tošovského úřednickou vládou jako ministr životního prostředí a byl také členem KDU-ČSL. Poté se našel ve Straně zelených, kde se stal loňský rok předsedou. Není úplně zřetelné, do jaké míry byl on cestářem Zelených nad pětiprocentní preferenční hranici a do jaké míry to způsobl fakt, že bylo odstraněno vedení v čele s pány Patočkou a Beránkem, kteří činili stranu dlouhodobě nevolitelnou.

Během debaty ale mohl být velmi spokojený, protože se mu podařilo dosáhnout nebývalého respektu v podstatě ze všech stran. Jak už bylo řečeno, vedení David Rath i Mirek Topolánek na něm mohli oči nechat a o jeho dobrém vztahu s místopředsedou KDU-ČSL nebylo od začátku pochyb. Martin Bursík totiž velmi často s "Cyrilem" souhlasí a není žádným tajemstvím, že křesťanští demokraté mají v českém prostředí k Zeleným nejblíže. Priority obou stran jsou si velmi podobné a rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že každá z nich je akcentuje z různých úhlů. KDU-ČSL z úhlu (svaté) rodiny a Zeleným je nadevše životní prostředí. Oproti ostatním stranám se tedy nejedná na prvním místě o cíle ekonomické.

A ještě jedna skutečnost vyznívala příznivě pro Martina Bursíka. Byl totiž také více než 7 let pražským zastupitelem a jeho informovanost o problémech Prahy byla oproti ostatním daleko vyšší. A i když se jedná o volby do poslanecké sněmovny, kandidatura představuje vysokou znalost regionu a jeho potřeb, v čemž ostatní politici velmi silně pokulhávali. Nejgrotesknější situace nastala, když moderátor položil otázku, jak by se podle jednotlivých kandidátů měl stát podílet na financování pražského metra při současné necelé půlmiliardě ročně (10% nákladů). První odpovídal David Rath v tom smyslu, že navrhuje podporu dvakrát třikrát, čtyřikrát vyšší. Patrně v tu chvíli vůbec nevěděl, jaké číslo má říct, a byl z Moravce tak zblblý, že se mu na jeho naléhaní snažil skutečně odpovědět. Takže podle Davida Ratha by to bylo v korunách nakonec alespoň přes jednu miliardu. Aniž by to zdůvodnil jinak, než že je v rozvinutých zemích zvykem hradit polovinu nákladů. Následoval předseda ODS, který pouze přihodil další miliardu a s nějakým zdůvodněním se vůbec nepáral. Absurdní situaci vyšrouboval komunista, který "hodil na stůl" dvojnásobek "sázky" Mirka Topolánka, tedy 4 miliardy. Přesně jako ve správné komedii zakončil trumfování Cyril Svoboda, kterému už asi přišlo trapné říct víc a zároveň se bál říct méně, tak že se omezil pouze na sdělení, že by to mělo být oněch bájných padesát procent. To by tedy v přepočtu činilo zhruba dvě a půl miliardy.

Martinu Bursíkovi se tak přímo vnucovala příležitost, aby si jako jediný zachoval tvář. Prohlásil, že otázka zlepšení financování hromadné dopravy v Praze se netýká pouze metra, které bylo a je v mnoha případech nejen tunelem podzemním, ale i finančním. Martin Bursík by upřednostnil komplexní financování, které by se týkalo také povrchové dopravy, a to třeba i na úkor metra. Byl to v podstatě jediný kloudný názor na to, jak dopravu v Praze financovat.

Cyril Svoboda -- místopředseda KDU-ČSL nemá v Praze jednoducho pozici. Jeho akcent na rodinu je v tomto volebním prostředí asi nejméně lákavý a podle předvolebních preferencí je KDU-ČSL ze všech pěti zúčastněných stran tou nejslabší. V Praze se pohybuje těsně nad hranicí potřebných pěti procent, někde okolo sedmi, což potvrdilo i hlasování diváků během pořadu. Snad proto vsadil jinak velmi rozvážný a velmi opatrný ministr zahraničí na poněkud rozšafnější přístup. Patrně nejvíce ze všech diskutérů skákal do řeči a přerušoval, tvářil se velmi suverénně a tvrdil, že hned první den po nástupu na ministerstvo zahraničí vyházel všechny zkorumpované úředníky a udělal tam pořádek. Podle všeho ani taktika na kovbojské vystupování ve stylu Jiřího Paroubka na zvýšení preferenci křesťanských a lidových demokratů nefunguje, zvláště ne v Praze. Mimochodem, kdo by taky chtěl věřit opatrnému Svobodovi, že tohle ochotnické divadlo má někoho přesvědčit.

Ovšem jinak mohl být Cyril Svoboda vcelku spokojený. KDU-ČSL, která si dlouhodobě vychutnává roli jazýčku na miskách politických vah, opět našla další spřízněnou stranu, se kterou může utvořit po volbách dvojblok při vyjednávání s tou nebo onou největší stranou napravo nebo nalevo. O tom, jak si to v KDU-ČSL pochvalují svědčí i fakt, že to byla jediná parlamentní strana, která se v prvních reakcích na vzrůst preferencí Zelených vyjádřila pozitivně k jejich případnému zastoupení ve sněmovně. A protože to zatím vypadá, že se KDU-ČSL do sněmovny stále dostane, Cyril Svoboda si diskusi vcelku užíval. S velkou pravděpodobností se totiž bude podílet i na další vládě.

František Beneš -- u komunistického poslance nešlo ani tak o jeho názory na jednotlivé věci, jako spíše o způsob projevu. Program KSČM je stále stejně oportunistický a v podstatě vychytává problémy, které přechod na kapitalismus přináší. KSČM projektuje nespokojenost části voličstva s těmito problémy do svých politických představ, aniž by nabízela nějaký skutečný způsob řešení. Její politická moc je postavena na představě určitého procenta voličů, že před rokem 1989 se měli lépe. Tomu se říká biologicky omezený program...

O to zajímavější bylo zjištění, že i komunisté jsou nyní daleko více sebejistější a že si dovolí daleko odvážnější projev než tomu bylo kdykoliv za posledních patnáct let. Takovým znakem není jen velmi ostré vymezování se proti programu ODS, ale také témata, o kterých se komunisté odvažují mluvit. František Černý například zmínil v souvislosti s financováním výstavby metra velmi pozitivní přínos Štrougalovy vlády. Je to sice poměrně jemná nuance ve výpovědi, která byla zmařena úplně jiným směrem, ale fakt, že komunistický poslanec otevřeně vyzdvihuje konkrétní politické a ekonomické kroky z let před rokem 1989, je dosud poměrně neobvyklý. Dosud bylo politické postavení KSČM postaveno výhradně na zpochybňování legitimity polistopadové politiky se snahou odpoutat zájem veřejnosti od minulosti, která byla v dobovém diskurzu vnímána jako nepřijatelná. Snaha o prolomení tabu je snahou o změnu ve vnímání ve veřejnosti a je nutné dodat, že u většiny lidí, kteří vnímají dobu před rokem 1989 jako negativní, je toto vnímání způsobeno převážně působením oficiálního veřejného mínění než vlastní úvahou. Zadruhé je to ale také neklamný důkaz o tom, že KSČM rezignuje na oslovování mladých lidí a pragmaticky se soustředí na stále se zmenšující své jisté. V Praze to jistě ale nebude žádný velký výsledek.

Hlasování diváků skončilo podle očekávání. ODS by v Praze s velkou převahou vyhrála a tak to taky bude. Na druhém místě skončila ČSSD a toto postavení je pravděpodobné i ve volbách, ačkoli poměry hlasů se budou jistě měnit. Jako třetí se by se podle hlasování diváků umístila v Praze Strana Zelených. A vzhledem k vývoji diskuse to bylo očekávané. Komunisté zaostali o nějaké to procento a KDU-ČSL by se ještě vlezla.

Tyto výsledky se daly samy o sobě očekávat. Překvapením je ale určitě další posilování Zelených a jejich ostré vymezení zejména proti ODS. Za takové situace se totiž může stát, že ODS nebude stačit ani skutečně velký náskok, protože se ocitne v izolaci. Pokud by s nimi Strana zelných skutečně odmítla spolupráci, hodil by se pro ni, společně s blízkou KDU-ČSL, v podstatě jediný vhodný koaliční partner. Hádejte který. Mirkovi Topolánkovi tak asi nezbývá nic jiného, než se snažit Martinu Bursíkovi ještě jednou vysvětlit, že se programy ODS a SZ neliší tak diametrálně, jak si Martin Bursík myslí. Měl by asi také začít třídit odpad a přemýšlet více o globálním oteplování, protože jinak ze svatby nic nebude:)