Svoboda a reálný svět

Podle mého způsobu myšlení se lidé v reálném životě nesetkávají s žádnou abstraktní svobodou, tedy vyspekulovanou filosofickou, morální, ba i právní kategorií. V reálném životě lidé, až na výjimky příliš nepřemýšlí nad negativní (od něčeho) či pozitivní (pro něco) svobodou ani o jiných nuancích kategorie svobody definované například jako "nepřítomnost překážení, kontroly a ovládání". Nadtož aby své pociťování svobody srovnávali s úzkostí, odvahou, či se strachem ze samotného bytí. Každý člověk v praktickém životě zná v prvé řadě pozitivně působící prožitek samostatného, neovlivňovaného, nezávislého rozhodování se v konkrétní oblasti veřejného prostoru. Rovněž tak naopak vnímá jako negativní pocity všechny vlivy jiných osob a institucí na své jednání až po útlak či zjevné násilí, což všechno považuje za újmu na své svobodné vůli. Za třetí pak zná, ve větším či menším rozsahu, právním řádem (většinou ústavou) deklarované nároky každého člověka na konkrétní svobodné chování, myšlení a jednání, jež je prováděcími zákony co nejprecizněji kodifikováno pro různé oblasti veřejného prostoru. Svobodná vůle každého jednotlivce je tak prakticky ohraničena do soustavy konkrétních práv na jmenovité svobody. Je to trochu kostrbaté vyjádření, ale každému snad více či méně srozumitelné.

Posvátné atributy víry

Náboženská svoboda je jednou ze základních jmenovitých svobod deklarovaných nejen právními řády většiny států, ale i mezinárodním právem a to hned v několika článcích různých jeho dokumentů. Čímž je zdůrazněn význam nároku každého člověka nejen na jakékoliv náboženské vyznání, ale rovněž ochrana každého jedince vůči diskriminaci motivované vírou. Historicky se toto právo vyvinulo právě jako ochrana každého před diskriminacemi pro náboženské vyznání. V mnoha případech je proto ještě dodnes v některých zemích nárok na svobodné vyznávání víry upřesňován, aby pokud možno nedocházelo k různosti jeho chápání, jakož i soudních výkladů.

Mezi základní pravidla práva na svobodu vyznání patří podle mého chápání především fakt, že každou víru mohou definovat, tedy stanovit poměrně dlouhodobě neměnnou soustavu jejích idejí, pouze její příslušníci a nikdo jiný. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že nikdo jiný, než věřící určité konfese mají nezadatelné právo prezentovat vší veřejnosti posvátné atributy své víry, svá tabu a další nedotknutelné články a náležitosti své víry. Jelikož existuje nespočet věrouk, pak považuji za neoddělitelnou součást náboženské svobody i povinnost všech občanů seznámit se co nejpřesněji s obsahem náboženství - a především jejich nezpochybnitelných, či nedotknutelných posvátností a tabu -- nejméně u těch z nich, se kterými obývají společný prostor. Tím dříve by se měli s těmito fakty seznámit především lidé bez náboženské víry, kteří mnohdy nedovedou ani pochopit psychiku věřících.

Náboženskou svobodu tedy nechápu jako nějakou pasivní, či dokonce povýšeneckou toleranci k jinému náboženskému vyznání, či k víře vůbec, ale především jako poznání jiných náboženství do takové hloubky, abych se svým jednáním nedotkl víry jiných. Toleranci obecně považuji pouze za předstupeň plné náboženské svobody. Teprve uznání naprosté rovnoprávnosti všech věr i bezvěrectví je pro mne adekvátním výrazem realizace náboženské svobody ve veřejném prostoru.

Mlčeti zlato, mluviti stříbro

Nechci v té části veřejného prostoru, který dneska vnímáme jako informační, neboli masmediální, příliš rozebírat problematiku "svobody slova", či práva na svobodu veřejného projevování vlastního názoru. Chci v této souvislosti upozornit jenom na jediný aspekt realizace svobody slova. Vidím jej v potřebě rozlišovat mezi slovem a činem. Pro pochopení se tento rozdíl pokusím vysvětlit na jednom rozšířeném příkladu v tržní ekonomice, který prakticky všichni již sledovali. Stačil například nepředložený výrok politika, nadtož funkcionáře cedulové banky a okamžitě se měnil kurs národní měny. Jejich slovo tedy bylo činem. A podle mého soudu nejsou to jen ústavní činitelé a jim na roveň postavené osobnosti, jejichž slovo je činem.

Ještě před dvěma stoletími obsah vědomí většiny lidí tvořily převážně pouze osobní prožitky, zkušenosti a vlastní poznatky ze styku s okolním světem. Dneska naopak vědomí každého z nás tvoří pouze poznání zprostředkované, čili cizí zkušenosti, vědomosti naučené vzděláváním a získávané především sdělovacími prostředky. Vlastní zkušenosti získané osobní praxí ve styku s realitou našeho okolí je maličké procento. Z čehož plyne, že skutečný svět je nám ve své široké rozmanitosti prakticky nedostupný. Tím více z toho vyplývá vysoká odpovědnost každého, kdo vytváří a především široké veřejnosti zprostředkovává, informace o světě. Tato odpovědnost je nesrovnatelná se stavem v minulosti, kdy si lidé většinu informací mohli sami ověřit. Takže prakticky většina vytvářených informací je dneska činem. Někteří sociologové dokonce hovoří o těchto lidech jako o významné, samostatné společenské vrstvě -- symbolických analytiků. Tak jako je mnohdy slovo politikovo, či jiného veřejného činitele činem, tak se jím může proto za určitých okolností stát i slovo novináře. Což by si měl každý z nich neustále připomínat. Protože ústavou je zaručená pouze svoboda slova, ale nikoliv činu.

I lidová moudrost vždycky nabádala k vysoké míře rozmyslu před proneseným slovem.Přísloví "mlčeti zlato, mluviti stříbro", je výrazem nekonečné zkušenosti. A jeden z největších mravních imperativů nás dodnes varuje, že vyřčené slovo již nelze nikdy vzít zpátky. Patřil tedy k právu na svobodu slova opět jakýsi vyšší společenský princip, který ji i bez právního řádu reguloval.

Moje teritorium, mnou vyznačkované území

Vyznavači co nejširšího pojetí individuální lidské svobody ji obvykle obhajují tím, že si jsou vědomi, že jejich konkrétní svobody končí všude tam, kde začínají svobody jiného. Což na první pohled vypadá naprosto jasně až nezpochybnitelně. Až do té doby, než se začneme zajímat o to, jak se konkrétně pozná kde vlastně začíná ta či ona jmenovitá svoboda onoho jiného. Nepochybuji příliš o tom, že většina lidí zná své "potřeby" či nároky na uplatňování vlastních jmenovitých svobod, že tedy ví, jak je mají prezentovat a realizovat. Ovšem mnohem horší je to určitě s uvědoměním si hranic svobod toho druhého a je fakticky až nemožné znát hranice svobod všech "jiných".

Pokud neznám kde začínají hranice svobody jiných, musím to zjistit kontaktem, třeba pokusně. Tady je moje teritorium, mnou vyznačkované území,... a tady ještě žádná značka není. Takže mohu vstoupit? Vstoupím,... a teprve pak poznám. Pokud mne nikdo nenapadne, tak si sem mohu dát svoji teritoriální značku. A nebo musím vzít nohy na ramena, protože jsem zaslechl "lví" řev. A nebo mohu jít dokonce do střetu, když se cítím dost silný vůči tomu, kdo se na moji výzvu ozval. Mohu tedy svést zápas o nové hranice svých svobod a svobod jiného subjektu. Podle mého vnímání je pak každá jmenovitá svoboda pouze a jenom výslednicí minulých mezilidských střetů o její hranice. Výsledkem dohodnutých řešení minulých konfliktů. Každá jmenovitá svoboda tedy není ničím jiným, než vzájemným poměrem sil, vlivů a moci mezi jedinci a nebo skupinami. Díky tomuto aspektu mne proto liberální pojetí svobody obecně i jmenovitých svobod zvlášť, nikdy nikterak nezaujalo.

Role poznávání

Když se podařilo zvulgarizovat Marxův výrok o svobodě jako poznané nutnosti, byli někteří liberální myslitelé natolik sebejistí, že roli poznávání v pojímání jmenovitých svobod i svobody coby vyspekulované kategorie úplně odmítali. Čímž ale fakticky popírali i samu praktickou možnost uplatňování individuálních svobod. Poznávací proces v uplatňování svobod je totiž nezbytně nutný. Především pak k tomu, abychom věděli, kde jsou nedotknutelné hranice svobody jiných. Odmítání hledání hranic svobody jiného je pak zásadním porušením práva na tu či onu jeho svobodu. V konkrétní "prorokově cause" to znamenalo dokonale poznat přesně hranice svobody islámské víry. Patří totiž ke konkrétnímu právu na svobodu islámského vyznání, že posvátné a nedotknutelné ve své víře může určit jen a jedině islám sám a nikdo jiný. A jak jsme napsal o několik odstavců dříve, jsem přesvědčen, že neoddělitelnou součástí náboženské svobody je i to, že nikdo zvenčí nesmí symboly jakékoliv, a tedy i islámské víry napadat. Flagrantně by tím porušil hranice svobody jiného. Podle mého pojetí práva na svobodu vyznání se podle něho chová ne ten, kdo jiná náboženství toleruje, ale pouze ten, kdo jiná náboženství zná natolik, že se svými veřejnými projevy nedotýká svobody vyznání jiných.

Právo na svobodu islámského vyznání

V kauze proroka podle mého způsobu myšlení došlo ke kolizi nároků na uplatňování dvou jmenovitých svobod. Práva na svobodu víry a nároku na uplatňování Svobody slova. Podle mého vnímání pak všichni, kdo se podíleli na zveřejnění karikatur, fakticky porušili právo na svobodu islámského vyznání. Jejich chování nebylo uplatněním práva na svobodu slova, ale činem. Činem překračujícím hranice jmenovité svobody jiných. Přinejmenším pak činem nechuti poznat hranice jedné jmenovité svobody.

Pro každého novináře se slovo totiž stává činem, jakmile se prakticky dotkne svobody kohokoliv jiného. Pak už se na jeho jednání nevztahuje ochrana práva na svobodu slova, ale naopak je nutné postupovat podle jiných právních norem, sankcionujících činy. Od přestupkového řízení až eventuálně po trestní řád.