9. 3. 2006
Výkřik proti ubližování dětemIrena Zítková
Irena Sehnerová: Mami, já nechci umřít... Vydal Jan Hollauer, ISBN 80-901352-9-3. Stran 80. Cena 170 Kč. V roce 2004 publikovala Irena Sehnerová 400stránkový román s názvem Ach, národe hříšný, čerpající ze zážitků dívky dospívající v letech 1942-1945. Román prizmatem pohledu českého děvčete postihl život malého městečka se vším všudy: udavačství, kolaborace, divoký odsun Němců, vraždění, loupeže, osvobození Rudou armádou, vyřizování si účtů konfidentů Gestapa, po květnu 1945 "partyzánů" a "odbojářů", se slušnými lidmi... - to vše zasáhlo do osudů českých, německých a židovských rodin. A k dětské hrdince se vrací Irena Sehnerová také ve své nové knížce... |
Snad pro zajímavost: v loňském roce vyšel jakoby "chlapecký protějšek" románu Ach, národe hříšný, nazvaný Transfuze Antona Horsta, kniha českého Němce Horsta Kocoura Haslbauera (v nakladatelství Pragoline -- Jindřich Kraus). Dva autoři -- vzájemně si cizí -- se shodli v řadě detailů líčících život tzv. neodsunutých rodin v tehdejším xenofobním prostředí... Irena Sehnerová nás opět překvapila, tentokrát novelou, jejíž název představuje výkřik fyzicky a psychicky trýzněné dívky Mami, já nechci umřít...! Ano, autorka nás skutečně překvapila, protože na rozdíl od románu, kde čas plyne svým tempem, je děj novely jediným krvavým šlehem biče a tím bičem je spád příběhu a volba jazykových prostředků. Novela je vypjatě emotivní, ba šokující výpovědí čtrnáctileté dívky, která se stala obětí nejen pedofila - ředitele školy, ale i narušených mezilidských vztahů v rodině a ve škole, obětí bezohlednosti rodičů v jejich touze po kariéře a honbě za majetkem, projevující se lhostejností a sobeckostí i k vlastnímu dítěti... Muž zneužívající dívku nemá jen zvrhlé sexuální sklony, které jsou v novele popsány tak sugestivně, že vám běhá mráz po zádech, ale jeho jednání je motivováno i zvrhlou ideou: kdysi bylo jeho rodině i jemu ublíženo: "Je mi padesát, bože, jak ten čas letí! Představ si půl století života na vedlejší koleji... Ne, ten, kdo to ponížení nezažil na vlastní kůži, si to představit nedokáže! Narážíš jak můra na sklo, ke světlu se nedostaneš... Víš, že máš na mnohem víc, víš, že znáš a umíš všechno líp než ti druzí, ale oni ti nedají šanci, stále jsou s tebou nespokojeni, po stránce politické, světonázorové, odborné, občanské, lidské, ba i anatomické ti stále něco chybí a stále něco přebývá, stále jsi dvouhlavé tele a mrzák bez rukou..., drží tě za flígr a nepustí tě do otevřených vrat, jimiž ke žlabu kráčí totální imbecilové, drží tě pod krkem a dusí tě svým blbstvím, svou arogancí, svou malostí... Křupani a burani, negramoti a neumětelové, póvl a vychcani, šlapky a vexláci, hospodští, co ti čepovali pivo pod míru, pinglové, co ti cestou z kuchyně plivli do kafe, statistikové, co falšovali čísla, novináři, kteří překrucovali fakta, akademici, co se ani podepsat neuměli, právníci, kteří obcházeli zákony, doktoři, co tě měli jen za pacouše, ouřadové s kulatým razítkem, co tě měli jen za obtížný hmyz..., ti všichni měli zelenou, zatímco já přešlapoval na místě, celý život jsem plul v líných mělkých vodách, nikdy mě nepustili do dravého proudu... (...)", ublíženo - režimem, xenofobií (problém nejen naší české společnosti) -, v neposlední řadě i dívčinou matkou, starostkou s dlouhými prsty, a tak se na dívce za své křivdy mstí -- brutálně ji znásilňuje nejen fyzicky, ale i psychicky. Ředitel svou žačku vydírá a nutí ji k otrocké poslušnosti zprvu videozáznamem kamery: záznam z parkoviště by ji označil za spolupachatelku při pokusu o krádež luxusního automobilu ředitele školy. Dívka však pouze bránila chlapce, kterého znala odmala, před surovým atakem zuřícího majitele vozu... "Jakmile se paní starostka doví, cos vyvedla, zapře tě jak Jidáš Krista: Volte mě dál, prostí občané, se svou mladší dcerou, která čítávala verše a pak hrubě zklamala mou důvěru, se nestýkám! Až se tě matinka zbaví, pocítí takové ulehčení, jako by si zula mokré boty..." říká jí, aby ji odvrátil od úmyslu jít ho za znásilňování udat na policii. Pak ji nutí k poslušnosti sugestivním naléháním: "Jestli nás prozradíš, zradíš tím nejenom mě, ale sama sebe, protože to, co se stalo, je i tvá vina... jsi oběť, ale já jsem taky oběť, oba jsme oběti... ne, já jsem větší oběť, protože já jsem významnější než ty... nikdo se tě nezastane, nikdo ti nepomůže..." Matka ambiciózní politička, která je ochotná se pro svou kariéru vzdát i své vlastní dcery (nejednou jsme toho svědky i v reálném světě české politiky), o deset let starší sestra na ministerstvu v Praze, otec podnikatel, babička bývalá docentka na fakultě - všichni si intenzívně žijí své vlastní životy, sledují pouze své cíle a ambice, děvčeti poskytnou peníze a luxus věčně prázdné vily, nikoli svůj drahocenný čas, svůj zájem a svou náklonnost. Děvče je i terčem šikany spolužáků, protože je jiná než oni, je samotářská, přemýšlivá, senzitivní, vlivem problémového rodinného prostředí také zranitelnější... Dívka a muž, oběť a trýznitel, žákyně a učitel, mezi dvěma postavami se rodí vztah, který přesahuje dívčiny psychické možnosti omezené jejím věkem (bez ohledu na to, že jsme my dospělí někdy přesvědčeni, že naše dospívající děti jsou mnohem zralejší a soběstačnější, než jak tomu ve skutečnosti je) - muž ji učí nejen fyzické lásce, ale i vlastnímu chápání krutého a nepřátelského světa: "Přesně dle požadavků ministerstva tě vedu k tvořivosti, samostatnosti a k touze se celoživotně vzdělávat. Učím tě dovednostem potřebným pro život, to jest podvolit se moci, přizpůsobit se jí, smířit se s protivenstvím a láskyplně opatrovat ve svém srdci dlouhodobou jistotu boží spravedlnosti... Abys mi porozuměla: učím tě v pravou chvíli přikývnout, zvyknout si i na šibenici, nedusit se, když ti uberou kyslík... Musím tě naučit zvrhlosti, neboť celý svět je zvrhlý, zvrhlost je normalita, zvrhlost je všade a ve všem, zvrhlost je všadepřítomná, nebudeš-li zvrhlá, nepřežiješ!" Dívka se postupně přesvědčuje, že na ní nikomu nezáleží, že jediný, kdo s ní hovoří, je ředitel, Démon zla, kterého se bojí i jen pojmenovat, a tak ho nazývá On. "Dříve či později pochopíš, že já jediný ti rozumím, že já jsem tvá spása..." Počet sebevražd dětí a mladých lidí stoupá tak, jak se děti nedokáží orientovat v jim nepřátelském a nepřehledném světě bez jediného záchytného bodu, který by jim poskytli dospělí. "Co mám dělat, mami, aby sis mě všimla, aby ses zhrozila, abys mě ochránila... abys, abys mě pomstila, abys, maminko, se mnou plakala? Kam tak, maminko, spěcháš, že nevidíš, jak se trápím, jak jsem ponížená, jak jsem zmučená? Žádná voda mě neočistí, jen tvoje láska, maminko, mě očistí... Mám spolykat všechny tvé prášky na spaní, aby sis cestou do lékárny udiveně řekla: Proč to ta naše Heluš vlastně udělala?" Jak se mají bránit násilí bezbranné děti, když se mu nedokážeme postavit my, dospělí? Neumírají nakonec děti na lhostejnost nás všech? Čtenáři je tak v mnoha podobách kladena jediná otázka: kde jsou kořeny zla. A to zla všeobecného, na celém světě. Otázka, na niž nikdo nezná přesvědčivou odpověď, stejně jako návod na řešení... |