V kritice českých novin, která v poslední době probíhá na stránkách Britských listů, se opakovaně objevuje akcentace souvztažnosti mezi obdobím vlády komunistické strany a úrovní práce s informacemi v českém veřejném prostoru. Taková souvislost je jistě nasnadě, otázkou však pro mne zůstává, nakolik je skutečně závažná.

Pan Kartous ve svém článku "Novináři v ČR: O jedno celé civilizační období před zaostávajícím kapitalismem" tento vztah jednoznačně akcentuje, ačkoliv (viz níže) se sám v jistém ohledu dovolává psychologizujícího přístupu k problematice. Tento přístup se mi jeví jako jeden z produktivních a rád bych ho zde krátce rozvedl.

Bolševismus jako takový byl, pravda, do značné míry vystavěn právě na podivuhodném předmoderním klanovém souručenství, jehož kontury vystupují z náčrtu situace v českém tisku v článku pana Čulíka "Aktivismus a vulgárnost" a jehož parametry jsou součástí mnoha solidních studií věnovaných totalitarismům 20.století. Z mého hlediska se však celá věc jeví tak, že, systémově vzato, tato kmenová sebeidentifikace u Čechů bolševismu předchází, místo aby z něj, jak naznačují autoři předchozích článků, vycházela.

Toto mé hledisko je dáno několika faktory:

1. Sledováním lidské přirozenosti, protože kritickou sebereflexí (ať už vztaženou k jedinci, nebo širšímu celku) je zjevně vybaveno mizivé procento světové populace. Navíc ona rituální vrstva jednání není nějakým bolševickým přežitkem, jak (možná ne takto ad absurdum) vyplývá z článku pana Kartouse, ale je dominantním motivačním komplexem všech organismů, jak krásně a čtivě dokládá Roger Caillois ve své Kudlance nábožné.

2. Co si budeme namlouvat, Česko je, k údivu Čechů, zemí na mapě světa sotva viditelnou, a to zcela po právu. Jistě že z perspektivy lidí, kteří se mezi těmito čtyřmi kopci shodou okolností nacházejí, to tak nepůsobí, dokud dotyční nepodniknou nedělní výlet na Hradčany doprovázený za dobrého počasí výstupem na věž Svatovítské katedrály a nezjistí -- jářku -- že nebýt Českého středohoří, viděli by snad Drážďany, a že celou naši matičku mají na dlani -- inu úplně jako v pohádce. Tato miniatura vlasti je navíc poměrně řídce osídlena -- na rozlohu pouze dvakrát větší Bangladéš má snad čtrnáctkrát více obyvatel. A aby toho nebylo málo, tak si ještě přisadím stran kultury místního etnika, která byla od chvíle, kdy došla Palackého psaním do Frankfurtu společensko-politické sebeidentifikace, definována velmi silně ambivaletním vztahem ke kultuře německé, z níž přejímala každý jednotlivý společenský trend, ovšem vždy tak, aby se pomocí něj protiněmecky vyhranila.

3. Sledováním historických reálií -- kdo četl například recenze jinak vynikajícího F.X.Šaldy, který na lecjakém kousku české literatury nenechal nit suchou, věnované otřesným produktům pera generála Medka, jistě docení můj pohled na kontinuitu politické servilnosti v českých zemích.

K této typologii české kmenové identity bych ještě rád doplnil, že pan Kartous, odsuzující ritualismus (což mi připadá podobně relevantní jako odsoudit letošní nekonečnou zimu), jakož i tendenci jedince k sebeidentifikaci s širším celkem, ať již představovaným klanem, či alespoň ideologií (dívejme se na ni jako na informační klan, či příslib klanu, příslib jistoty), se na závěr článku sám zcela otevřeně hlásí k demokratismu, čímž podle mého soudu znehodnocuje své pozice, neboť neexistuje nezaujatá ideologie.

Ohledně jím deklarované schopnosti demokracie "bořit rituály, které nespočívají na právním, etickém nebo racionálním základě", jedná se o mně nepochopitelné pominutí rozsáhlé argumentace Noama Chomského, ale i například Michela Foucaulta, týkající se úlohy společenských institucí v demokraciích a jinde.

Kromě jmenované podnětné systémové argumentace přidejme ještě sledování společenských procesů v ČRan sich i v porovnání s jinými státy. Mně se jednoznačně jeví jako informační komplex sám o sobě v dostatečné míře vyvracející axiomy pana Kartouse. Pokud budeme chtít sledovat jakousi "míru ritualizace chování" běžného Čecha, či jemu podobného individua, nemohu se ubránit dojmu, že tato v souvislosti s nastolením demokracie a rozvolněním společenských autorit stoupá, a to v důsledku:

• Ztráty hodnotové orientace.
• Klanové plurality (bohatí, chudí, komunisté, antikomunisté, neonacisté, fanoušci všeho druhu, vyhledávači značek, atd.), místo bipolarity (komunisté a ti ostatní), která dává, vzhledem k přesnějšímu vyprofilování jednotlivých klanů, lépe odpovídajícímu poptávce "cílových" a "zájmových" skupin obyvatelstva, možnost začlenění téměř všech skupin obyvatelstva do některého z klanů. Oproti tomu totalita dává jen prostor k začlenění do vládnoucího klanu, k postavení se na odpor vůči vládnoucímu klanu nebo k "nezaujatému" postoji (spíše posedu u piva).
• Absence cenzury, která vede k likvidaci hierarchie hodnot jednotlivých názorů (například v TV Nova, se na každý problém zeptají vedle redakcí vybraných "odborníků" také zástupců "prostého lidu", čímž se názory obou skupin ocitají v kvalitativní horizontále).
• Reklamy.

Protože oba zvažované jevy (klanová příslušnost a ritualismus) spolu těsně souvisejí, je třeba správně vyhodnotit atributy obou jmenovaných. Vzhledem k tomu, že ritualismus je kosmologického původu (viz Caillois), je nutné si uvědomit, že k jeho hodnotovému vymezení dochází jednak přirozeně, ve vztahu k vnitřním procesům subjektu, jednak ve vztahu k okolí, a to převážně za pomoci podprahové informace.

Vnitřní procesy v člověku jsou zřejmě nějak determinovány, ale já si bohužel nejsem zcela jist jak. Možná jde o genetické předpoklady jedince, o faktor historické paměti, nebo ještě o něco dalšího. Každopádně jsem toho názoru, že jedinec je sice vybaven určitým penzem individuálních předpokladů, na základě nich se ale dále vyvíjí v souvislosti s interpretací vnějších podnětů.

V důsledku výše uvedené kvalitativní nadřazenosti podprahové informace informaci racionálně artikulované není žádná bipolárně dimenzovaná společnost (tedy taková, jejíž struktura je definována striktně pomocí vztahu vládnoucí ideje a jejích protivníků), schopna akcentovat předvěké složky lidského myšlení a ritualizovat chování jedince natolik, jako demokracie, která šije každému individuu klan na míru a pružně se přizpůsobuje poptávce po reinterpretaci hodnot jednotlivých idejí.

Faktor neuvěřitelného křupanství v české společnosti a žurnalistice, jmenovaný panem Čulíkem a paní Martykánovou, je podle mého dán čistě souhrou provincionalismu a nedostatku kádrů. Srovnání s britským tiskem, který podle mého hraje dlouhodobě v celosvětovém kontextu první housle, tak není úplně na místě.

Abych srdce svých krajanů přece trochu potěšil, vyslovím alespoň svou nevůli nad úrovní řady periodik německých. Tak například jedno z nejčtenějších periodik oblasti Hamburku a Šlesvicka-Holštýnska Hamburger Abendblatt opakovaně zaměňuje Čechy s Čečenci. Přední německá tiskovina die Welt zase šmahem označuje Františka Palackého za českého nacionalistu, evidentně proto, že ani redaktor, ani čtenář, neví a nechce vědět, kdo vlastně Palacký byl.

K úrovni amerického tisku je nejvhodnějším komentářem patřičná část knihy Noama Chomského Perspektivy moci.

Z pasáže, kterou jsem věnoval hodnotě podprahové informace, vyplývá totální vliv celkového hodnotového směřování společnosti na úroveň práce s informacemi v osobní komunikaci i veřejném prostoru.

Žijeme sice ve světě po druhé světové válce, pod jejím dojmem však vytěsňujeme skutečnost, že také žijeme ve světě po první světové válce. Průběh "týlových operací" německých sil za té druhé války nadlouho poznamenal způsob uvažovaní Evropana a mimo jiné i způsob obecné recepce války první, u nás ještě jednoznačně eticky vymezené transferem vlastnictví vojáčků na místním písečku. Druhá válka je vnímána jako boj za zachování civilizace. A kupodivu, byla tak vnímána i válka první, a to na obou zúčastněných stranách už v jejím průběhu. Spíše než válka za zachování civilizace to podle mého byl boj o její koncepci, boj mezi Západem, akcentujícím hodnoty demokratické, a Středem (Ústředními mocnostmi), akcentujícími hodnotu autorit. Masaryk podle mého ne zcela správně tento jev popisuje jako boj mezi demokracií a teokracií.

Předválečný německý společenský model byl založen, zkratkovitě a pouze ve srovnání s modelem anglosaským řečeno, na hierarchii autorit, která se neopírala výlučně o ekonomická kritéria. Evropský systém vzdělávacích institucí v devatenáctém století důsledně rozlišoval mezi univerzitou, produkující vzdělance, a vysokou školou, produkující specialisty. Specialisté stavějící trasy Berlín-Bagdád, nebo předsedající správním radám bank měli jistě větší příjmy, než univerzitní profesoři. Jejich společenská váha však byla nesrovnatelně menší. A tak i váha jejich názorů na společenské dění.

Oproti tomu anglosaský model vzdělání, který se s amerikanizací rozšířil do Evropy v první polovině dvacátého století, počítá od začátku pouze se specialistou, ať už je jeho rámcem působení filozofie, mostní konstrukce, anatomie, antropologie, instalatéřina, novinařina, lingvistika, politologie, uzenářství, či cokoliv jiného. Čím víc škol, tím větší plat, tím větší prestiž. Z toho podle mého také vyplývá způsob uvažování o školství, který logicky vede k požadavku školného, jako úhrady nákladů systému, vynaložených na zvýšení specializace dotyčné osoby, a tím i jejích budoucích příjmů.

Jestliže tedy kapitalistická demokracie, která stojí na hodnotovém žebříčku šitém z virginské bavlny, nevidí kvalitativního rozdílu mezi názory a lidmi jinde než v jejich příjmu (tedy v jejich nároku na spotřebu), právě ona vede k dynamickému rozvoji pravěkých atavismů a klanových souručenství, protože s likvidací humanitního myšlení jako vrcholné společenské autority je bořena i humanistická hráz ritualismu.

Ze jmenovaných důvodů tedy soudím, že setrvalá tendence reformovat školství směrem k větší participaci studentů na interpretaci problematiky a postupně tak likvidovat jezuitský systém autoritativně předávaného "balíčku" v maximální míře akumulovaných informací, která zachvátila Evropu od počátků její amerikanizace, je jevem, jehož hodnotové zázemí se opírá o stejné předpoklady, jako tíhnutí veřejnosti k vulgarizaci formy i obsahu sdílených informací.

Domnívám se totiž, že schopnost interpretace a samostatného úsudku je u studenta především střední školy, ale ostatně i první poloviny školy vysoké (dnes bakalářského studia) naprosto podružná, vzhledem k tomu, že tento není ještě v souvislosti s neadekvátní znalostí dané problematiky kvalifikovaného úsudku schopen. Jeho názor tak nelze klást naroveň teoretickému soudu odborníka.

Pokud se tak děje, je student systematicky vychováván k nerespektování autority založené na znalosti a logickým následkem je další akcelerace rozkladu autorit tohoto typu.

U takového jedince ale naopak narůstá přesvědčení o oprávněnosti vlastního názoru, jakkoliv je tento nepodložený -- a ejhle -- na scénu přichází český novinář budoucnosti, ještě méně obeznámený s problematikou, o to však nabubřelejší.

Oproti tomu základní, střední a částečně i vysoké školství, jehož hlavním cílem je "pouhá" akumulace znalostí, a jeho převládajícím prostředkem tedy dnes proklínané memorování dat, vede jedince jím vychovávaného k vnímání společenské hierarchie vzdělanostního, tedy neekonomického typu.

* * *

Žádám vážené čtenáře, aby tento můj článek nechápali jako protidemokratickou rétoriku, nebo volání po návratu ke školství 18. století včetně fyzických trestů. Advocatus diaboli však tímto žádá o slyšení. Je totiž zjevně třeba pokoušet se správně pojmenovat obsahy společenských procesů, a nehlásit se k nim slepě.

Ať už se jedná třeba o demokracii, v níž se zase tak špatně nežije. Jakkoliv politicky organizovaná společnost totiž rozhoduje o své budoucnosti především prostřednictvím idejí, ke kterým tíhne. To, že Evropa po dvou válkách prožívá všeobecně silně vnímaný rozpad vlastních systémů hodnot tak může nakonec být i jejím dějinným štěstím, a to proto, že oproti společnostem, které vzhledem k chronickému nedostatku prohraných válek dosud trpí kulturním mesianismem, má snad určitou možnost své vlastní kulturní instituce objektivně zvažovat a skutečně svobodně rekonstituovat.

Osobně ostatně považuji za velmi typickou vlastnost současného evropského politického myšlení kovaného poststrukturalismem, že toto dává -- ve srovnání třeba s prostředím anglosaským -- před systémovým řešením nakonec v řadě případů přednost konkrétní adresné regulaci.