Dále nařizuje pravidelné návštěvy dětí v ústavní péči a jejich rodin proto, aby se děti -- pokud se již do ústavu dostaly -- mohly zase co nejdříve navrátit domů. Lékařům ukládá povinnost vyplňovat hlášení o jakémkoli podezřelém úrazu dítěte a odesílat ho na příslušný orgán péče o dítě -- aby se včas odhalily případy týraných dětí, neboť takoví rodiče navštěvují s dítětem záměrně různé lékaře. Kromě toho nově zavádí institut pěstounské péče na přechodnou dobu, jako jednu z alternativ k péči ústavní.

Dalším argumentem proti zákonu je, že chce poškodit, ne-li zlikvidovat neziskové organizace. To v zájmu státu v žádném případě není. Neziskové organizace jsou již v současné době velice důležitým partnerem státu a lze jen doufat, že postavení těch, které pracují skutečně poctivě a mají v daném oboru zkušenosti, se v budoucnu ještě zlepší a posílí -- třeba také díky zákonu o sociálních službách a systému akreditací.

Novela upravuje podmínky pro zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Je třeba si uvědomit, že změna účelu těchto zařízení ze "záchytných" pracovišť (okamžitá pomoc) na místo, kam soudy přednostně oproti ústavní péči umísťují dětí, vznikla novelou zákona o rodině, ale jejich provoz dosud nebyl v návaznosti na tuto změnu nijak upraven.

V praxi se ukazuje, že některá jsou provozována skutečně jako zařízení pro okamžitou pomoc, to znamená pro azylové krátkodobé pobyty, a jiná jsou v praxi využívána na pobyty dlouhodobé, jako alternativní dětské domovy rodinného typu. Stanovit v zákoně vzdělání příslušných pracovníků je nezbytné -- jedná se o práci s dětmi, a to s dětmi ohroženými, které za sebou již většinou mají nějaký traumatizující zážitek, a proto práce s nimi musí být profesionální, a také musí být ošetřena registrace organizací, které taková zařízení provozují.

S tím úzce souvisí i otázka umisťování dětí mladších jednoho roku do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Není možné tvrdit, že neexistují žádné praxí nebo výzkumy podložené důvody dokládající potřebu zvýšené péče pro děti do jednoho roku. Kojenci a batolata vyžadují zvýšenou péči vždy, a to jak v rodině, tak i v náhradní péči. U dětí oddělených od biologické matky je navíc často nekompletní anamnéza, jsou narozené z nesledovaných těhotenství nebo jinak rizikové -- je tedy indikována ještě větší pozornost, než u ostatních dětí.

Požadavek zvýšené kontroly a dohledu nad těmito dětmi za supervize odborníků je tedy zcela pochopitelným požadavkem, jehož cílem není v žádném případě komplikovat činnost subjektů zřizujících zařízení, ale naopak zajistit adekvátní péči o ohrožené děti. To ale zároveň v žádném případě neznamená, že děti do jednoho roku, které nejsou v rodinách, musí být pouze v kojeneckých ústavech.

Při hodnocení zákona o sociálně-právní ochraně dětí je třeba mít neustále na mysli, že se nepíše pro konkrétní organizace, ale obecně: musí zohledňovat i možnost, že v této oblasti nepracují jen organizace osvědčené, ale že sem mohou vstupovat i organizace nové, které se třeba chovat profesionálně nechtějí. Podmínky, které jsou v novele stanoveny pro provoz zařízení pro okamžitou pomoc, jsou stále jsou mnohem měkčí než ty, které platí pro vnzik dětských domovů, a to nejen státních, ale i těch soukromých.

Novela dále zavádí pro tato zařízení státní finanční příspěvek. Jde o nárokovou dávku ve výši sedminásobku životního minima na dítě (tedy v průměru 14.700,- Kč měsíčně), podle počtu dnů, které dítě v zařízení stráví. Zařízení bude moci příspěvek použít na jakýkoli účel související s péčí o dítě, tedy i na mzdy zaměstnanců. Tato dávka nahrazuje příspěvek začleněný poslaneckou iniciativou zcela nesystémově do zákona o státní sociální podpoře, kde s ohledem na skutečnost, že jde o dávku umístěného dítěte, na níž navíc uplatňuje nárok (tak jako u ostatních dávek státní sociální podpory) zákonný zástupce dítěte), je využití na provoz zařízení velmi problematické.

Další myšlenkou některých neziskových organizací je, aby veškerá náhradní péče, tedy zprostředkování konkrétních dětí k osvojení či pro pěstounskou péči a konkrétních rodičů, přešlo ze státu na ně. Zde je třeba zdůraznit, že pokud v Evropě náhradní rodinnou péči zprostředkovává někdo jiný než stát, jedná se o státem akreditované organizace, podléhající velmi přísným kritériím. Současný český systém se snad může někomu zdát méně pružný, otázku ale zůstává, proč. Jestliže v některých krajích čekají žadatelé na adopci malého zdravého miminka, které není romského původu, i několik let, pak to není systémem, ale prostým faktem, že je mnohem méně takových dětí než žadatelů.

Fakt, že o adopcích rozhoduje vícečlenný poradní sbor, je maximální prevencí korupce v této oblasti, a zároveň prostředkem, jak zajistit objektivitu pro žadatele a co nejlepší výběr pro dítě. Česká republika je stejně jako ostatní vyspělé země garantem sociálně-právní ochrany dětí a jako takový nese zodpovědnost za péči o ohrožené děti. Není tedy možné, aby samotný akt zprostředkování prováděly neziskové subjekty. V loňském roce bylo do náhradní rodinné péče umístěno okolo 900 dětí; v současné době u nás neexistuje nestátní subjekt, který by měl kapacitu pro pokrytí takového objemu dětí a žadatelů.

A co se týče zprostředkování tak zvaně "hůře umístitelných" dětí, které mají například určitou míru postižení -- zákon je nemůže rozlišit od dětí, které jsou "umístitelné dobře". Stávající praxe, kdy neziskové organizace vyhledávají pro tyto postižené děti náhradní rodiče, se zákonem nijak nezmění -- jen konečné slovo před seznámením konkrétních rodičů a konkrétním dítětem musí mít stát, ostatně tak by tomu mělo být i v současné době.

Stát velmi vítá aktivity neziskových organizací, které se týkají rozvoje odborné praxe v oblasti náhradní rodinné péče, zejména v oblasti poradenství a dalších aktivit pro náhradní rodiny. Důležité je, aby přibývalo kvalitních služeb v oblasti sanace rodin, díky kterým se ve spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí může být zajišťována práce s rodinami a zabráněno tak umísťování dětí do ústavních zařízení v případech (zejména ze sociálních důvodů), kdy je potřeba pracovat s rodinou a ne ji ještě "potrestat" odebráním dítěte.

Nově zavedené pokuty pro organizace až do výše 200.000,- a možnost odnětí pověření výkonu sociálně-právní ochrany tomu subjektu, který hrubě porušil pravidla, jsou zcela logické: pokud někdo například zprostředkuje adopci dítěte ilegálně a za úplatu, pak se jedná o obchod s dětmi a pokuta a odnětí pověření jsou více než na místě.

Případnou radikální změnu systému tato novela nevylučuje, ovšem nelze ji udělat ze dne na den. Pokud by měla například většina dětí z dětských domovů být v pěstounských rodinách, pak je třeba vyhledat velké množství nových rodin a na jejich funkci je důkladně připravit. Je třeba mít stále na mysli jedno: existují lepší a horší ústavy, stejně jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc či pěstounské rodiny. Žádnou formu náhradní rodinné péče ale nelze plošně odsuzovat. Je ovšem nepochybné, že v práci s ohroženými a opuštěnými dětmi je neustále co zlepšovat. Nejedná se ale zdaleka jen o věci obsažené v zákoně. K tomu, aby se snížily počty dětí v ústavech, je potřeba vzájemné spolupráce: nejen organizací státních i nestátních, ale také státních složek mezi sebou navzájem.

autorka je ředitelkou odboru rodinné politiky a sociální péče MPSV