Hlavními důvody k rozhodnému odmítnutí jaderné energetiky se mi jeví být jednak její nízká ekonomická efektivita, způsobená enormně vysokými náklady na zřízení, provoz a bezpečnost zařízení, ale i na skladování vyhořelého paliva, jednak strašlivé sociální dopady jejího využívání, vzhledem k tomu, že stavba elektráren, jejich provoz, zásobování palivem a likvidace odpadu vyžadují zesílená bezpečnostní opatření a utajování informací.

Vzhledem k uvedeným hospodářským a politickým parametrům také jaderná energetika vyžaduje vysoký stupeň centralizace rozhodování a akumulace kapitálu -- jde o jakousi novodobou pyramidu. Tím svojí existencí přímo vynucuje existenci monopolu s veškerými jeho dopady na politické prostředí. Ať si potom český volič rozmyslí, kolik jeho poslanců zastupuje na parlamentní půdě provozovatele takového podniku.

Navíc se mi nezdá jako smysluplné argumentovat náchylností alternativních zdrojů k výpadkům provozu v zájmu jejich kombinace s jadernou energetikou a zohledňovat přitom údajnou nemožnost akumulace většího množství energie. Aby jaderná energetika mohla pokrýt poptávku po energii v případě panem Černým předpokládaného masového výpadku produkce z alternativních zdrojů, musela by v období, kdy tyto alternativní zdroje "jedou naplno" vyrábět (vzhledem k vysokým nákladům a dlouhým časům potřebným na odstavení a znovuuvedení do provozu) jakousi energii "navíc". Ta by se v případě nemožnosti její masové akumulace musela promrhat, což je jednak v rozporu se samotnou koncepcí energetiky využívající alternativních zdrojů, jednak to tyto zdroje činí zbytečnými.

Možnost přebytečnou energii vyvážet je také nesmyslná, protože jde právě o vývoz tohoto plýtvání. Zvlášť pokud by se podobnou doktrínou řídila energetická politika EU -- přebytky by tak měly všechny členské státy současně a státy sousední (Ukrajina, Rusko) jsou stejně schopny vyrobit v jakékoliv roční době svoji energii levněji. Takže kam vůbec vyvážet?

Proti tomu lze postavit následující futurologickou vizi.

Použití tzv. alternativních energetických zdrojů v masovém měřítku je skutečně, jak pan Černý v záhlaví svého článku uvádí, stavěno do role protivníka jaderné energetiky z valné části z ideologických důvodů. To proto, že zatímco jaderná energie představuje molocha centrálního rozhodování, alternativní zdroje přinášejí možnost důsledné decentralizace energetiky. A tím i decentralizace rozhodování. Státní koncepce energetické politiky, která by měla skutečně za cíl rozvoj takových zdrojů energie, a která by nebyla psána na objednávku dosavadních výrobců energie, by tedy podle mého měla vypadat asi takto.

Vzhledem k tomu, že pro stát není problém zalít v rámci politiky investičních pobídek miliardami z rozpočtu aktivity výrobců takových vymožeností, jako jsou televizory, nebo dokonce automobily, nevidím důvod, proč radši nepodpořit produkci v oblasti výroby altenativních energetických zdrojů, která, obzvláště v případě solární energie, výroby palivových článků a efektivního zpracování biomasy využívá tzv. špičkových technologií, v důsledku čehož by její rozvoj znamenal i rozvoj souvisejících odvětví, která jsou energeticky i ekologicky nenáročná a přinášejí značnou přidanou hodnotu pro ekonomiku i společnost (svojí existencí podporují uplatnění odborníků).

V případě, že by stát takto dotoval zavádění solárních článků, agregátů na biomasu, ale i tepelných čerpadel a dalších úsporných opatření i v malém měřítku (tedy v případě majitelů jednotlivých domů -- solární článek si může dát na střechu každý), došlo by jistě k masivnímu rozvoji využívání těchto technologií a tím i k rozkvětu jejich výroby.

Protože v drátech si tak říkajíc elektřina běhá podle toho, z které strany se do nich pustí, každý takový malý producent by mohl svoje eventuální přebytky odprodávat do rozvodné sítě, nakupoval by potom v době útlumu. Tím by každý takový provozovatel dosahoval značných úspor, ne li zisku. Nemovitost vybavená takto svými vlastními energetickými zdroji by majiteli sama obchodovala s energiemi, což by celé mohlo být řízeno tím nejlacinějším počítačem. To by logicky v duchu Adama Smithe vedlo k minimalizaci ztrát v energetice jako celku. Na vyvstávající otázku, kde by se energie v síti brala za bezvětrné noci ve výjimečně suchém roce, je odpovědí její uskladnění, které je podle mého a v rozporu s tvrzením pana Černého možné. Je možné jednak pomocí přečerpávacích elektráren, jednak díky možnosti výroby palivových článků, či elektrolytické výroby vodíku.

Rozsáhlá výstavba přečerpávacích elektráren je spíše problematikou související s estetikou krajiny, nicméně v rozumném měřítku bych ji považoval za žádoucí. Výroba vodíku se mi pak jeví jako přímé převádění energie elektrické na energii chemickou, kterýžto převod je možno obrátit kdykoliv je to zapotřebí. Taková výroba může probíhat v různě velkém měřítku, neimplikuje tedy vznik monopolů. Kromě toho spalování vodíků nevytváří žádné odpadní látky, ať již více či méně smrtící, ale vzniká jím opět výchozí surovina pro elektrolýzu -- voda.

Průmyslová výroba palivových článků podporuje rozvoj špičkových technologií. A rada pro naše poslance -- pro podporu tohoto rozvoje by se našel i dostatečně silný spojenec, firma BMW. Ta investuje značné prostředky do vývoje technologií využívajících vodíku jako paliva. Tyto energetické zdroje jsou v masovém měřítku již odzkoušeny -- jezdí na ně mnichovská hromadná doprava. Vzhledem k tomu, že za této konstelace by vznikl skutečný volný trh s energiemi, lze předpokládat, že následkem by oproti současnému stavu byla:

• minimalizace ztrát
• snížení nákladů spotřebitelů na energie
• minimalizace ekologických dopadů energetiky
• rozvoj oblasti tzv. špičkových technologií (a tím tolikrát zaklínané "zvýšení konkurenceschopnosti" ekonomiky)
• postupné zvyšování efektivity dotyčných energetických technologií vzhledem k stále narůstajícím investicím do daných odvětví
• snížení centralizace rozhodování ve společnosti jako takové, vzhledem k tomu, že rozhoduje vždy ten, kdo má "ruku na kohoutku"; v důsledku tedy k posílení politické kultury obyvatelstva

Hybnou silou kažného systému je vztah mezi extenzivní a intezivní tendencí. Hybnou silou ekonomiky je vztah mezi spotřebou a lakotou a v kvalitativní kolmici vůči této ose vztah mezi nabídkou a poptávkou. Pokud na trhu neexistuje subjekt dostatečně dominantní, aby mohl ovlivňovat celkové parametry trhu, tyto veličiny se vzájemně vyrovnávají. Politické zásahy do tržního prostředí tak v duchu antimonopolních zákonů mají směřovat k podpoře plurality nabídky. V případě klanových souručenství, jako je Afghánistán, Burkina-Faso, nebo Česká republika však taková tendence neexistuje, protože rozhodování je v rukou akumulovaného kapitálu.

To je také důvodem k odmítnutí jakéhokoliv využití jaderné energie. Vzhledem k nutnému předpokladu angažovanosti "velké ryby" v takovém podniku vylučuje její použití tendenci k decentralizaci a vznik volného trhu s energiemi, protože struktura provozující jaderné elektrárny má dostatečné páky na ovlivnění politického rozhodování. Proto předpokládám, že se ani v budoucnu nenajde politická vůle k rozhodnému prosazovaní alternativních zdrojů energie. Nejen, že by taková agenda znamenala otevřené postavení se proti zájmům jedné z největších kapitálových skupin v zemi, ale vedla by také v důsledku k posílení politické kompetence občana a ztrátě možnosti jeho kontroly prostřednictvím primitivních sloganů.

Z řečeného tedy vyplývá, že se v případě tohoto textu jedná skutečně pouze o futurologickou vizi. Snad jedinou cestou této vize k sociálnímu uplatnění je její zahrnutí do ideologického zázemí některé ze stran, směřujících k posílení prvků přímé demokracie. Těm totiž může tématika alternativních zdrojů poskytnout argumentační bázi srozumitelnou občanstvu obecnému -- ve výsledku na tom vyděláte!