Kdo zmínil jako problém existenci farmaceutických dealerů? Podstata jejich činnosti spočívá v ovlivňování lékařů ve prospěch soukromé společnosti, jež má zcela opačný finanční zájem než pojišťovna a pojištěnec, kteří lékaře platí. Lékař by si měl přeci sám zjišťovat informace o lécích v odborných, nezaujatých periodikách. Informace od dealerů jsou spíše reklamou. Práce dealerů se farmaceutickým firmám vyplatí: zdá se, že bez dealerů by se prodávalo léků o tolik méně, kolik stojí všechny náklady jejich činnosti a kolik navíc farmaceutické firmy na jejich existenci vyzískají čistého. Nezdá se však, že bez dealerů by se léky přestaly prodávat-- spíše je na místě otázka, zda by se jejich spotřeba neustálila na nějakém přirozeném množství. Zdá se totiž, že lékaře není třeba motivovat za peníze velkých firem k tomu, aby předepisoval to, co je nutné, nýbrž jen k tomu, aby plýtval.

Málo nebo spíše vůbec se také hovoří o tom, jak jednotlivá státní zdravotnická zařízení kupují své drahé vybavení (zvláště přístroje). Myslím si, že by mělo být co nejpřísněji prověřováno, zda mezi těmi, kdo rozhodují o těchto zakázkách za veřejné peníze, a mezi těmi, kdo se takto snaží prodávat své produkty jako soukromé firmy, neexistuje nějaké spolčení s cílem uměle navýšit cenu a o rozdíl tržní a navýšené ceny se potom vzájemně podělit. (Koupě jinak neprodejného, poruchového, specializovaného endoskopu od firmy Olympus jednou z interních klinik nemocnice na Karlově náměstí je toho dokladem. Tamní lékaři jej neobjednali, nepotřebují jej, neb s ním ani neumí pracovat a nehodlají jeho drahou údržbu platit. Milióny tak leží v nemocničním skladu. "Proinvestovaly" se v závěru roku 2005 jen proto, že "někdo" potřeboval, abz se proinvestovaly.- pozn. red.)

Šokující je také to, že dodnes nemají pojištěnci zdravotních pojišťoven pohodlný přístup ke svým zdravotním účtům, aby si mohli kontrolovat, zda si jejich lékaři neúčtují služby, které jim nikdy neposkytli. Tato možnost kontroly je v nejvyšším zájmu pojišťoven i pojištěnců, a přece o ní prakticky nikdo nehovoří. Už dávno tu měl být systém, analogický internetovému bankovnictví, zajištěný proti úřednímu šimlu a umožňující přímou kontrolu konta.

Jiným problémem, o kterém se málo mluví, je chmurný úděl VZP hromadit u sebe tzv. státní pojištěnce, čili zejména důchodce, již jsou klienty spíše chudými a velmi nákladnými. Přitom by stačilo uzákonit povinnost každé pojišťovny, přijmout státního pojištěnce, pokud o to požádá, a poskytnout mu stejné služby jako každému jinému klientovi, který přispívá pouze ze zákona stanoveným pojistným.

Konečně bych rád zmínil problém kvality českého zdravotnictví. Jsme si jí tak jisti? Můžeme říci, že především o staré a bezmocné (třeba klienty LDN) je pečováno dostatečně? Lidé, se kterými jsem v posledních cca deseti letech hovořil o tomto problému, líčí potichu hrůzy, jež se v našem zdravotnictví dějí, a bojí se říci něco nahlas... Možná jsou to jen fámy, ale je velmi stísňující i jen to podezření, že bossové v bílém září úsměvy při propagačních záběrech kvalitního vybavení našich zdravotnických zařízení a ti nejposlednější z posledních zažívají četná ponížení, cynismus a tupost, hovoříce o svých zážitcích jen s úzkostnou plachostí jako ti, kdo někdy zažili mučení.