"Podívej se na...." , pokračovala většinou matka a označila někoho nebo něco, co je podle ní normální a hodné následování. Šel jsem se podívat a musím říci, že obraz, který se mi naskytl, byl pro mne natolik odpudivý, ať již šlo o Jarouška, Ivanku, Vlastíčka nebo další strašidla normality, že jsem se již v útlém věku vzdal veškeré naděje, že budu kdy normální. Chvála bohu mi to vydrželo... Normalita podle mé maminky byla pro mne nesnesitelná, ale byla to normalita mé maminky a tak jsem s touto normalitou přestal po více než 40 letech bojovat a začal jsem ji respektovat. Cti otce svého a matku svou, říká Desatero. Moje daňová poradkyně to říká daleko trefněji: "S rodiči bojuješ marný boj, protože když už máš vítězství na dosah, tak Ti prostě vychytrale umřou...A máš po pabjédě!"

Tři věci se udály, které mne přivedly ke klávesnici. Tou první byla smrt mé maminky na přelomu roku, druhou článek Petra Saka Mládež a naděje v Britských listech a tou třetí rozhovor s arcibiskupem Graubnerem v sobotním Právu. Všechny ve mě vyvolaly reminiscenci na ono jakoby nevinné slůvko "normální". Neznám horší kladivo na cokoliv, než označit něco za nenormální. Na druhé straně neznám jiný, lepší způsob, jak spravovat věci veřejné, než hledat vhodné normy a tedy zkoumat normalitu. Nemohu se ubránit dojmu, že v tomto slůvku, jeho obsahu a všem, co s ním souvisí, panuje v myslích mnohých z nás velký zmatek. Necítím se být povolaným tento stav nějak napravovat. A tak to jediné, co mohu učinit je pokusit se vyjádřit, jak to vnímám, chápu a cítím já.

První, na co si vždycky ptám, když slyším někdo někoho nebo něco označil za normální nebo naopak nenormální, je to, zda vyjádření dotyčného obsahuje i ten který konkrétní etalon normality a pokud ano, jak je onen etalon normality argumentován. Jaká je jeho kvalita. Každý jistě uzná, že pojem normality je možný pouze jako vyjádření vztahu něčeho k něčemu a to podle určitých pravidel. Jako druhá tedy nastupuje otázka, podle jakých pravidel to není normální. Jde o obecné tzv. přírodní zákony, nebo jde o skupinové morální normy nebo o stanovy baráčnické rychty z 19. století. Pokud naleznu etalon i vztah, pak se ptám, jestli byl soud o normalitě pronesen v relevantním prostředí a samozřejmě i v relevantním čase. Věta: "pláčete dobře, milostivá, leč na špatném hrobě" snad nejlépe vystihuje to, o čem mluvím. Týká se to i naděje mládeže na křižovatce dějin. O všech čtyřech kvalitách, tedy o etalonu, vztahu, prostoru i čase lze diskutovat a argumentovat pro i proti. Proti paušálnímu odsudku bez těchto atributů to prostě není možné. Je to prostě jenom názor, subjektivní pochvala či odsudek, medaile nebo plivanec, jak chcete.

Nejvíce mne ale děsí, když nějaký jakýkoliv člověk pronese větu, že je to proti přírodě. Je to strašná pýcha, neboť o přírodě nevíme v zásadě vůbec nic. Přes veškeré úsilí o její poznání jsme se doposud nepřiblížili ani na dohled poznání, které by nás opravňovalo říci, že něco nebo někdo, co reálně v přírodě existuje a je jejím výtvorem, je proti ní samé. Nejsem silný v katechismu, ale pýcha je rozhodně smrtelný hřích. Ještě, že tam není hloupost, to by bylo v pekle opravdu narváno. Vždy, když slyším o tom, že někdo nebo něco je nebo není normální, tak si vzpomenu na Giordana Bruna, který když mu vytýkali jeho myšlenky, které vymykaly tehdejšímu poznání a božím zákonům, pronesl větu, která ho přivedla na hranici spolehlivěji než úcta k pravdě Jana Husa. Ta věta zněla asi takto: "Nemohu uvěřit tomu, že by náš všemocný Bůh stvořil jenom jeden svět". Pak už musela jenom praskat polena, protože tato prostá myšlenka musela vyděsit ty, kteří měli patent na vědění, skutečně k smrti. Mimochodem, nedávno jsem v rozhlase slyšel úvahu jednoho našeho významného vědce nad tím, že kdyby se dnes někdo postavil proti vědeckým autoritám se stejnou odvážnou tezí jako Giordano Bruno na konci 16. století, že by sice nikdo neškrtnul pod hranicí, ale že by si neškrtnul ani dotyčný, protože i věda má svá velká dogmata, tabu a také své guru, které není radno rušit na jejich Olympech vědy. Na tomto místě bych chtěl tiše vzpomenout na toho dobrého mladého muže, kterého pythagorejci raději utopili, než by si museli přiznat, že odmocninu za dvou nejde vyjádřit zlomkem. Inu byla jiná doba a ve starém Řecku bylo zjevně více vody na topení než dřeva na topení. Ale jinak je to o tomtéž...

Než někoho označíme za normálního nebo nenormálního, měli bychom vážit slova. Měli bychom se ptát, zda teorie, myšlenky a metody, které vedou ke stanovení normality, nejsou již vyčerpány. Zda nejsou spíše zdrojem neúspěchů a škod, než že jsou ku prospěchu věci. Věčné pravdy existují, respektive existují pravdy, které dosud nebyly popřeny, ale tvoří mezi tou spoustou myšlenek, teorií a idejí opravdovou výjimku. Je jich jako šafránu. Tou základní pravdou je podle mého názoru to, že všechno je jinak.

Nechtěl jsem v tomhle článku nikoho soudit. Můj konflikt s apoštoly normality trval díky mé mamince po celý můj život a jak se zdá i po její smrti se budu mít s kým přít. A koneckonců i to je život. A tohle hledání normality bez dogmatického osočování je určitě normální.