Absolutizace svobody

Hypertrofie pojímání svobody jedince se v jistém myšlenkovém schématu projevuje především tím, že každé lidské bytosti jako základní, ne-li dokonce dominantní existenční právo přisuzuje svobodnost, svrchovanost, svobodnou vůli či svobodu v rozhodování. Navíc obvykle za pouhého užití slova svoboda, jež je příliš obecné a vágní, takže si musí vypomáhat například výčtem lidských práv a občanských svobod. Při tom vůbec neuvažuje, nakolik takový "kodex" je vyčerpávající a zda-li není pouze historicky limitovaným odrazem lidského poznání, nebo dokonce výrazem ideologického přesvědčení omezeného počtu současného lidstva.

Dovoluji si tvrdit, že svoboda, není-li dokonce zpochybnitelná, měla by být v každém období dějin přinejmenším diskutována. V prvé řadě každý, kdo hovoří o svobodě jako měřítku všech hodnot, by si měl uvědomit několik základních skutečností. Žádný člověk totiž není a nikdy nebyl absolutně svobodný. Již jen proto ne, že se nikdo nenarodil ze své vlastní vůle. Dokonce i o zrození Ježíše rozhodl jeho "Otec".

Nejenže se nikdo nenarodil ze svého svobodného rozhodnutí, ale on se také nikdo, nikde, nikdy sám nerozhodl o tom, kterým rodičům se narodí, do jakého času a doby se narodí a do jakého nejbližšího prostředí. Do určité výše svého věku vůbec nerozhoduje o působení okolí na sebe a ještě mnohem déle svobodně nerozhoduje o obsahu vědomostních, emočních a ostatních informací bez jeho vůle zaplňujících jeho mozek. Ptám se, jaká potom svoboda? Kdo hovoří v superlativech o svobodě jedince, měl by se třeba jen poctivě zamyslet sám nad sebou. Čím by asi byl, kdyby se se svým kategorickým myšlením a patřičnou aktivností či ambiciózností narodil v rodině nezaměstnaného Palestince konce minulého století. Určitě s vyšší pravděpodobností by byl sebevražedným teroristou, než zastáncem individuálních svobod. A to by ještě měl štěstí, že ve svých 13-ti letech nežil například v Německu v době největší slávy Hitlera.

Svobodná vůle jedince není zdaleka omezena pouze jeho zrozením v prostoročase. Je omezena daleko víc minimálně 1,2 miliard let dlouhou evolucí mozků živých bytostí. Lavinovitě se rozvíjející poznatky, minimálně z neurologie mozku a genetiky, přináší skoro každý den další a další doklady o vysoké "předurčenosti" chování, ba i myšlení každého člověka.

A úplně nakonec první části mého postoje k individuální svobodě, jako spíše perličku, dodávám. O jaké svobodě to všichni hovoří, když prakticky každého ten nejsilnější pud -- v žádném případě svobodná vůle - žene k plození, což v lidském společenství prozatím znamená se oženit, či vdát, tedy přestat být svobodný. Ale především se "uvázat" k výživě a výchově jiného tvora, který následně zásadně omezí veškerou možnost svobodného rozhodování rodičů. Individuální svoboda člověka v této perspektivě prakticky neexistuje a pokud vůbec, je omezena na tak maličký okruh problémů, že z pohledu eventuelně jinak fungujících civilizací, se lidstvo nemá čím "chlubit". V naprosto všech zásadních limitech existence života jedince bylo rozhodnuto dokonce před jeho vznikem, o další většině podružnějších pak v několika letech po jeho "vyvržení" na svět. Navíc člověk je pouhou abstrakcí. V některých myšlenkových okruzích může existovat pouze v dvoujedinnosti. Smysluplným jedincem pak je teprve jako jednota muže a ženy, tedy v žádném případě individuality. Ale to bychom zabředli už do jiné "opery".

Individuální svoboda společenského "produktu"

Za druhý zásadní omyl myšlenkového postupu vyznavačů individuálních svobod považuji skutečnost, že pro ně existence jedince začíná jakoby až v době, kdy jsou hotovými, dospělými bytostmi. Takto by si mohla dovolit uvažovat snad jedině želva, která po vyklubání z vajíčka se od první chvíle musí spoléhat jen sama na sebe. Podobné uvažování si ale nemůže dovolit žádný člověk, ba dokonce ho takové myšlení z hlediska humanitní etiky ani není hodno. Nelze nevědět, že od svého zrodu až do doby minimálně "pohlavní dospělosti", jsou okolím každého člověka, minimálně rodinou, do něj investovány veliké "náklady". A je očekávána nejen jejich návratnost, ale dokonce přidaná hodnota, řečeno polostupidním ekonomickým jazykem. V pojetí vědců společenských věd od morální filosofie po politické praxeology, se takováto vazba jedince ke své vlastní minulosti, v níž ještě o svém bytí nerozhodoval, vysvětluje jako součást mravní kategorie odpovědnosti.

Nikdy jsem dobře nepochopil termín nedělitelnost svobody, který používá často i pan šéfredaktor Čulík a další. Ale docela dobře chápu neoddělitelnost svobody od odpovědnosti. Nedělitelnost individuální svobody a společenské odpovědnosti.

V každém úseku lidské historie se abstraktní sepětí oné svobody a odpovědnosti realizuje, či materializuje do konkrétních forem. V Evropských státech, definovaných právním řádem, se v průběhu dvou století uvedená jednota individuální svobody a společenské odpovědnosti vypracovala do četných institutů sociálního státu v jeho mnoha legislativně definovaných formách. Jelikož jde o historicky omezený jev, je naprosto legitimní diskuse o jeho dalších podobách, ba celé existenci. Ovšem dokud navrhovatelé eroze, až úplné likvidace sociálního státu nepředloží realizovatelné způsoby zajištění individuální existence zrozených lidí, třeba i jen své osobní, do doby vlastní "soběstačnosti", pak je od nich příliš odvážné prohlašovat sociální stát za jakoukoliv formu diktatury, či jakéhosi omezování jejich individuální svobody.