Například Mladá fronta DNES se od redaktora BL právem dočkala odsudku za to, že bez odpovídajícího komentáře věnovala neadekvátní prostor utíkajícímu milionáři Krejčířovi, který prost jakýchkoliv důkazů obvinil sociální demokracii z úplatkářství. "Pokud [MFD] nerezignovala na žurnalistiku, pak měla nerezignovat na žurnalistiku a opatřit si pro své tvrzení důkazy dříve, než s nimi vylezla. Když už s nimi vylezla, měla se od tvrzení Krejčíře ostře distancovat a zpochybnit je jako účelová a nevěrohodná."

Jakmile však jde o "ideově vyhovující" text, byť stejně nepodložený jako ten Krejčířův, jsou BL mnohem tolerantnější. Když zatvrzelý komunistický novinář Zdeněk Hrabica napíše o Jaromíru Štětinovi, že "sovětské ministerstvo vnitra jej přijalo jako svého bratra" a že si vysloužil přízeň i šéfa sovětských pohraničníků, BL otisknou článek hned dvakrát. Kde je princip "opatřit si pro své tvrzení důkazy dříve, než s nimi vylezu"? Kde je alespoň náznak zpochybnění či distance, když komunista napadá výrazného antikomunistu, a lze tudíž jistou zaujatost předpokládat? Na podporu Hrabicova tvrzení nejsou uvedeny žádné důkazy, žádné citace dalších osob, žádné dokumenty. Chybí dokonce i vyjádření samotného Štětiny, který sice nechce pro BL psát, ale své stanovisko k uvedenému článku by bezesporu uvedl. Přesto není text uvozen slovy "I toto tvrdí komunisté o svém odpůrci", nýbrž větou "Že by si řešil sám dosud cosi nevyřešeného z vlastní minulosti?" Z mého pohledu je přístup MFD ke Krejčířovi a BL k Hrabicovi velmi podobný -- tvrzení bez důkazů podávané stylem, který nepřipouští pochybnosti.

Jiným příkladem budiž práce s odevzdanými texty. Štěpán Kotrba se čertí, že si server Mediář dovolil zkrátit jeho odpověď o jeden odstavec. Nezaujatému čtenáři může připadnout, že nepublikovaná část Kotrbovy odpovědi byla vskutku poněkud zbytná, to je však otázka názoru. Pokud ovšem napíší studenti vysokých škol své stanovisko k expremiéru Grossovi, redakce BL si dovolí jejich dva texty rozkouskovat a připsat za každý druhý odstavec svoji reakci. Zkušený mediální praktik, jakým pan Čulík je, velmi dobře ví, že takovýmto způsobem lze udělat idiota i z Kissingera nebo Habermase. Ani nejzaujatější deníky a týdeníky si nedovolí rozdělit reakci svého odpůrce a sarkasticky komentovat jednotlivé úseky článku. Každý, kdo někdy působil ve sdělovacích prostředcích, dobře ví, že tohle je rána pod pás, kterou není jak odvrátit.

Třetím příkladem, na němž chci demonstrovat důvody své antipatie k BL, je úmrtí Jana Pavla II. Ke katolíkovi, natož fanatickému, mám daleko. I kdybych si však myslel o čerstvém nebožtíkovi cokoli a uvedl pár nepříznivých skutečností do jeho nekrologu, přišlo by mi nechutné vysloveně kálet na hrob dotyčného v okamžik jeho smrti. BL byly jiného názoru a -- dle mého názoru s radostí -- uveřejnily jako hlavní článek dne text komentátorky Guardianu, který zesnulého papeže označoval za vraha s krví na rukou, jenž se plně vyrovnal Leninovi. Berte mě klidně jako konzervativního blba, ale myslím si, že něco takového nemá s mediální etikou nic společného. A to píši jako člověk, kterému z hlediska faktů (nikoliv stylu a vkusu) komentátorka Polly Toynbee v mnoha ohledech mluví z duše. Jsem zkrátka ten staromódní typ, jenž se domnívá, že úroveň sdělovacích prostředků se odvíjí i od slušnosti, aniž by tato byla zaměňována za servilitu či falešnou úctu.

Nakonec ještě široce diskutovaná výzva Jana Čulíka týkající se příspěvků na provoz BL. Pracoval jsem jak v mediální, tak i v internetové branži a mám velké porozumění pro Čulíkovu frustraci z prodělečné výroby elektronického deníku. Ovšem věty jako "Připadá mi tak trochu parazitické, že si každý den otevřete BL a nijak vás nenapadne, s jakým úsilím se k vám dostává tento alternativní zdroj informací", nebo "Kdyby jen polovina čtenářů pravidelně přispívala na provoz časopisu částkou 50 Kč měsíčně... proč to nejde?", případně "Vím, že v českém prostředí lidé rádi přijímají něco za nic" -- to je příklad ryzí arogance a navíc zásadní nepochopení principu internetu.

Pokud chcete mít placený server, nebrání vám v tom nic kromě skutečnosti, že počet čtenářů se smrskne na pár desítek. Veškerý volně přístupný obsah je zkrátka chápán jako volně přístupný; cítil bych se vpravdě podivně, kdyby mi vyhledávač Google, jehož služeb využívám téměř denně, náhle oznámil "parchante, furt tu hledáš a ještě jsi mi neposlal ani floka, styď se". Žádosti o příspěvek na provoz jsou samozřejmě legitimní! Ale označit čtenáře, kteří na činnost internetového serveru nepřispívají, za parazitní prospěcháře, to je vskutku silné kafe.

Ať se na mě pánové Čulík a Kotrba, potažmo Cvek, Koenigsmark, Kartous či další pravidelní přispěvatelé nezlobí, ale (nejen) z výše uvedených důvodů mi dělá problém vážit si BL. Je samozřejmě pouze mou chybou, že si nedokáži vybavit veškeré další důvody mé antipatie. Nebylo jich málo, leč archivovat je mě nenapadlo.

Přesto však chci vzdát hold lidem, kteří usilovně udržují sen o sdělovacím prostředku svých představ. Pánové Čulík i Kotrba jsou brilantními rétory a jistě dokáží elegantně vysvětlit veškeré z výše uvedených problémů. Doufám jen, že pochopí, že kritika nemusí pramenit z jakési předpojaté nenávisti, ale může mít i věcné kořeny.