Zapomíná se na to, kdo skutečně nejvíc přispěl k poměrně nečekanému vítězství ČSSD ve volbách v roce 2002, zapomíná se na to, kdo přitáhl do řad sociální demokracie i do řad příznivců levice nové vrstvy obyvatelstva, zapomíná se na to, kdo očistil (alespoň se pokusil) sociální demokracii od špinavých vazeb, kterými je vyživována ODS apod. Zapomíná se na to, že strůjcem krize v ČSSD nebyl Špidla a jeho projekt 101 koalice (i když to byl velmi riskantní krok vyžadující jednotnou a disciplinovanou stranu a ne smečku, která v momentě kdy nad sebou ztratila zemanovský bič, začala požírat sebe sama), ale zbytečný pokus Miloše Zemana (na rozdíl od Václava Klause úspěšného premiéra) o to dostat se na Hrad, směšně kamuflovaný do hávu výpomoci ČSSD, který znamenal začátek Špidlova konce, resuscitaci Václava Klause a rozštěp sociální demokracie.

Zapomíná se na to, že Vladimíra Špidlu nezničil mýtus tzv. nemediálního premiéra, mýtus ekonomicky nekompetentní vlády či mýtus vydírání ze strany lidovců (v době Svobodova předsednictví byli lidovci solidním koaličním partnerem) či klinicky mrtvých unionistů, ale pouze podrazy z vlastních řad (Kužvartova eskapáda s možným bruselským účinkováním byla jedním z nejtrapnějších výhonků antišpidlovského proudu v soc. demokracii). Zapomíná se na to, kdo dovedl rozhovory o vstupu do EU k úspěšnému zakončení, což se nakonec ukáže jako nejdůležitější moment vývoje po listopadu 1989. Zkrátka jakoby se úplně zapomnělo na to, že Špidlova koalice s lidovci (o Unii svobody nemá smysl mluvit) přes stálé spory, přestřelky a pnutí vládla poměrně dobře, připravila podmínky, které umožnili nejslušnější hospodářské výsledky (téměř ve všech parametrech, vyjma nezaměstanosti a deficitu stát. rozpočtu, i když i ten už je na dohled tříprocentnímu maastrichtskému kritériu) od odštěpení východní části republiky a to vše při zachování sociální soudržnosti. Nemělo by se zapomenout ani na to, že Kalousek je jen přechodným úletem lidovců, na který KDU krutě doplatí a bude se z něj dlouho vzpamatovávat. I na tohle by měla sociální demokracie při svých budoucích úvahách o koalicích myslet.

Toto vše je po nástupu Jiřího Paroubka zasuto pod mediální informační duchnou. Nový premiér se rozhodl navázat na styl politicky velmi úspěšného Miloše Zemana (tzv. "Milošova cesta" jak ji v posledním čísle Revue politika nazval Bohumil Pečinka) a pokud s ním uspěje, budiž mu občasná nestravitelnost tohoto stylu odpuštěna. Rozhodl se imponovat širokým voličským vrstvám rázností, směsí arogance (což je ale při každodenním styku s českými novináři asi nutností) a iluzí jednotné strany. Přinesl ovšem jeden zásadní moment, a to pokus o novou kvalitu politických vztahů s KSČM.

Je samozřejmé, že antikomunismus je již mrtvou ideologií, která mohla žít jen ve zjitřených 90. letech. Většina nekomunistů tehdy podlehla iluzi, že po otevření archivů a odtabuizování zločinů KSČ tato strana zanikne, rozpadne se studem či alespoň transformuje na radikálnější odrůdu soc. demokracie. Stalo se ovšem to, že zde zůstala strana s mírně pozměněným názvem, se slzou v oku vzpomínající na 40 let vlády její předchůdkyně, strana, která není ani schopna jednoznačně odsoudit okupační období let 1968-1989 (i když to byla takříkajíc okupace s lidskou tváří v porovnání s jinými v téže době, jak nedávno poznamenal Josef Vít).

Vše hovoří proto, že s takovou stranou nelze téměř žádným způsobem spolupracovat. Přesto se zdá, že ČSSD nic jiného nezbývá. Vladimír Špidla měl před sebou ještě možnost volby, buďto pokračovat v principech opoziční smlouvy, risknout 101 nebo se nechat vydírat Grebeníčkovými komunisty za halasného pokřiku hlavních českých médií, monolitně a trapně propravicových.

Přiznám se, že jsem byl rád, že splnil svůj předvolební slib a definitivně odřízl ODS od ČSSD (toto spojení mělo na soc. dem. zhoubný vliv) a vytvořil koalici s lidovci a US. Jiřímu Paroubkovi se (alespoň podle posledních předvolebních průzkumů) takováto možnost volby nerýsuje. Český stranický systém se zdá pevně usazený a komunistický proud v něm bude hrát významnou roli dlouhodobě, naopak liberalismus ve své levicové podobě nemá asi šanci. Zelení jsou experimentem a velkou neznámou, což nemá český volič příliš v oblibě, navíc jejich nový předseda je druhem politického turisty, u něhož není jisté kam by po volbách se zelenými případně zakormidloval. Navíc mají zelení problém s tím, jak se definovat, v evropských poměrech je to jasně levicová strana, ovšem v ČR už není na levici místo, pak nezbývá než lovit v rybnících středových a liberálních voličů, těch je ale velmi málo, jsou nestálí a zároveň by zelené posunuli do prostoru, kdy by přestali být pro ČSSD zajímavým partnerem. Lidovci by mohli být i do budoucna (v postkalouskovském období) nejvhodnějším partnerem sociální demokracie, v současné době jsou celkem pochopitelně pro velkou část sociálních demokratů nepřijatelní, navíc je jejich možná využitelnost s trvale vysokou oblibou komunistů velmi nízká. Pomineme-li možnost jakékoliv spolupráce s dnešní ODS, která je dle mého názoru nemožná bez katastrofálního dopadu na ČSSD (ODS se musí přizpůsobovat soc. demokracii, nikoli opačně), tak zbývají jen komunisté, tertia non datur.

Nevím, co by případně komunisté za podporu menšinové vlády ČSSD požadovali (snad pragmaticky pouze podíl na "kořisti" v podobě postů v dozorčích radách, státních fondech, méně významných míst ve státní správě a nikoli veřejně viditelné a symbolické posty např. předseda sněmovny apod.). Nevím zdali by tuto možnost "skousli" voliči, které přitáhl k soc. demokracii Špidla, nevím zdali je ČSSD připravena ustát ten obrovský tlak, který začnou vytvářet mainstreamová média a zájmová sdružení napojená na ODS či jiné opinion maker skupiny, nevím zdali ČSSD ustojí i morální facky v podobě smrště příběhů politických vězňů, komunistickým režimem perzekvovaných či jinak poškozených osob (proti čemuž žádná racionální obrana neexistuje), nevím zda je ČSSD schopna vydržet nápor profesionálních petičníků a revolucionářů apod.

Výsledky voleb samozřejmě můžou ještě se všemi dosavadními počty řádně zamíchat (ještě v květnu bych v podobné zmrtvýchvstání ČSSD nevěřil), přesto se zdá, že po Zemanově projektu opoziční smlouvy, Špidlově 101 pokusu (dnes vysmívanému a podceňovanému, ale v dané chvíli to bylo nejvhodnější řešení) přichází s velkou pravděpodobností čas pro jasně levicovou vládu. Německý model lze dělat se stranou typu CDU nikoli s ODS, českou odrůdou demagogie a populismu, se stranou, v jejíž Modré šanci je zabudován nový druh třídního boje, nová ideologie rozdělení společnosti na blok ovládaných a vládnoucích. Co jiného lze vidět ve vážně míněných návrzích o možnosti propuštění z pracovního poměru bez uvedení důvodu, či snad, že zákoník práce není nutný (je to prý plevelný kodex) a pracovní smlouvy lze tvořit na podkladě občanského zákoníku, protože obě strany tohoto možného právního vztahu mají ROVNÉ?! postavení. Lze vůbec toto myslet vážně? Koneckonců o možných dopadech aplikace Modré šance bylo na BL pojednáno již mnohokrát a spory okolo zákoníku práce byly jen další ukázkou možných povolebních nehorázností ze strany ODS.

Komunistický třídní boj je již jen historická veteš, která nemůže nikoho ohrožovat. Komunismus svůj boj prohrál, má na rukou mnoho krve a za sebou mnoho mrtvých než aby mohl být pro někoho inspirací, z jeho strany již nebezpečí nehrozí. KSČM je značka solidní zajišťovny pro normalizační kariéristy, kteří dobře rozumí kompromisu a politice možného. 20% českých voličů je podporuje, přibližně polovině komunisté nevadí. ČSSD si už nemůže dovolit tento stav ignorovat.

Podle předpovědí a přání většiny českých politologů a novinářů se ČSSD už měla dávno znemožnit a zničit a uvolnit místo pro jediné správné vládnutí, tj. pro pravici, u nás v podání ODS. Namísto toho vytáhla sociální demokracie ČR z ekonomické krize, dovedla zemi do NATO a EU, uvedla ČR na trajektorii "mírného vzestupu v mezích zákona". Za téměř 8 let vládního účinkování nasbírala dostatek exekutivních zkušeností, znalostí a kontaktů v zahraničí. Je to mezinárodně i vnitrostátně ukotvená strana. Pokud se tedy rozhodne pro variantu menšinové vlády s podporou KSČM, jsou zde všechny předpoklady proto, aby pokračoval i nadále dosavadní umírněný kurs. Skutečné riziko pro českou společnost je totiž skryto v barvě modré a nikoli rudé.