To se může mladému člověku jistě přihodit a není to nic výjimečného, ale v 26 letech? Neznačí to nějaké opoždění ve vývoji osobnosti? Ještě bych ale asi měl upřesnit, jak to přesně myslím. Jedná se tedy úplně přesně o to, že nevím, jestli patřím k příznivcům levice či pravice.

Ještě větší zmatek v mé hlavě rozžehla moje matka, když mi nedávno sdělila, že coby malé robě jsem bral všechny věci jen a jen do levé ruky. Zděsil jsem se upřímně, neboť jsem si někdy nepomyslel, že bych se hned v tak nízkém věku, jsa bez potřebných informací, mohl takto vyhranit a přidat se k levičákům. Vždyť levičák byl masový vrah Stalin, pološílený předseda Mao a inteligenčně nedostatečný Milouš Jakeš.

Proč jsem se proboha rozhodl přidat se k takovým lidem hned na začátku života? Co mě k tomu vedlo? Snad jen má kojenecká nerozvážnost mi budiž omluvou.

Chvilku po této šokující informaci z mé minulosti jsem se ale uklidnil. Dnes totiž vše důležité dělám rukou pravou. Díky radám učené paní doktorky a obětavosti mé matky, ze mě hned v počátcích mé ideové pobláznění vyhnaly.

Nebylo to prý jednoduché, neboť jsem byl vzteklý a zatvrzelý jako mezek. Navíc, považte, že to bylo na počátku 80. let, kdy býti přesvědčením a hlavně navenek levičákem bylo dosti podstatné pro další úspěšný život. To si prý uvědomoval i můj děd, sám to levičák od přírody a toto mé násilné obrácení na "pravou" víru se mu pranic nelíbilo. V rámci rodiny prý proběhlo mnoho zuřivých debat, které neprobíhaly zrovna v rukavičkách.

Ale nakonec, díky Bohu, pravičáci vyhráli a i dnes, po téměř po 25 letech, píši, držím i házím pravou rukou.

V tuto chvíli by někdo namítl, proč tedy řeším nějaké dilema? Vždyť žádné neexistuje.

Tak jednoduché to ale bohužel není. Stále mám totiž tendence motat se mezi oběma extrémy. Například jsem si spočítal, že za své působnosti v hanspaulské fotbalové lize jsem dal více branek levou než pravou nohou. A tyto radostné chvilky jsem přitom zažíval ještě před pár měsíci. To znamená dávno poté, kdy jsem byl "předělán" na pravicového člověka. Jak to mohlo ve mně zůstat?

Navíc nosím často batoh a ještě častěji piju z plastové láhve. Nemůžu si prostě pomoci a láhve ze skla si nekupuju. Je to jednak kvůli mé lenosti s jejich vracením a rovněž faktem, že většina mých oblíbených hypermarketů příliš lahve ze skla nenabízí. Fotbal jsem kvůli traumatu z gólů svou levačkou hrát přestal, ale mohu i přestat pít vodu? To přeci nejde, jak jistě uznáte sami. A mohu snad přestat nosit batoh? Pobolívají mě občas záda a kdybych nosil tašku na jednom rameni, tak to bude ještě horší. Tudy cesta také nevede. Zdá se, že mě mé kojenecké, či spíše batolecí traumata provázejí až do dospělého věku. Nemůžu se jich zbavit. Navíc čtu ve všech magazínech a novinách, jak se všechny známé osobnosti doznávají ke své příslušnosti k tomu či onomu táboru. Ony dobře vědí, kam patří. Ale co já? Ptám se v zoufalství sám sebe.

V literatuře jsem se zas učil o levicově smýšlejících autorech, některé jsem si oblíbil. Rád se v intelektuálních kruzích hlásím k tomu, že jsem četl pár knih od Sartra. Na druhou stranu jeho koketérii a bohorovným přístupem k sovětskému bolševismu opovrhuji. Ani tu rudou barvu nemusim a oblečení v této barvě v mém šatníku těžko najdete. I když mám rád ovoce, tak třešně, volební symbol KSČM skoro nejím. Nemůže se po nich pít, a to s vyschlým hrdlem se pak těžko debatuje v kavárně o existencialismu. Na druhou stranu, vždy jsem sympatizoval s hojně protěžovanou pražskou Spartou, pro kterou je rudá barva vlastní. Symboly a atributy pravice či levice se v mé osobnosti míchají, narážejí do sebe a sami uznáte, že v takovém tlaku se nedá normálně žít.

Ale mohu snad jasně říci, že jsem pravičák? Vždyť samotný Hitler patřil k  pravici! (lhostejno, že jeho metody si s těmi levicovými-bolševickými nezadaly). Ti hluční holohlaví chlapíci s čilou pravačkou , kteří kdysi hodili jednoho mého známého v opileckém rozmaru z mostu, se také hlásí k pravici. Považte sami, mohu tedy v budoucích rozhovorech v českých magazínech a novinách tvrdit se zarputilým a důležitým výrazem, že jsem přesvědčením pravičák? Mohu v sofistikovaných hospodských debatách, po 6-7 pivu, mumlat, že jsem "pravicovej a všichni komunisti at mi vlezou na hrb?"

Nedávno jsem zase četl na Britských listech o jakémsi pravicovém serveru E-portál, kde jsou napsány takové hlouposti, že z toho až oči přecházejí. Takže pravice také ne. Nepřál bych vám být v mém rozpoložení.

Je ale přeci třeba se konečně vyhranit a říci jasné slovo! Nejde do nekonečna tvrdit, že pravice a levice jsou prázdné pojmy a chytrácky se přitom usmívat. Nejde pořád dokola tvrdit, že od dob francouzské revoluce, kdy se tyto pojmy začaly používat ,uplynulá dlouhá doba a dnes to pro mě osobně není aktuální téma. Rovněž hra na silnou individualitu a rebela, který se nepotřebuje nikam zařadit bude s blížící se třicítkou čím dál tím více směšnější. Nejde stále stát někde mezi a říkat, že si beru jen to dobré z obou stran. To je alibismus a nerozhodnost.

Může se ale pak vůbec nerozhodný člověk jako já, stát přesvědčeným pravičákem či levičákem? Nehlásám své obskurní názory na toto téma jen proto, abych si to u nikoho nerozházel? Pravdou je, že v hospodě se chápu půllitru jednou pravou a po druhé levou rukou.

Mí přátelé mě bedlivě sledují a pokud se někdy spletu, vidím moc dobře jak mě probodávají svými uvědomělými a rozhodnými výrazy. Ani se nesnaží svůj samolibý škleb zakrýt. Rmoutí mě to. Oni jsou sebevědomí a už se našli a já jím to závidím. Někdy si připadám jako černá ovce a stále doufám a přeji si, abych už konečně také někde zakotvil. Poraďte, jak z této šlamastyky ven?