Tato vážená osobnost pravda není žádný adonis. Má ohrnutý nos, řídké zuby, ustupující bradu s řídkou bradkou, vlasy už taky nic moc, na jedno oko nevidí a křečovitě jím pomrkává, má mečivý hlas a když se směje, zní to, jako kdyby se sypaly staré konzervy. Trochu se hrbí, má menší bříško a má nohy do X. Když ho potkáte na ulici, nic z toho vám nebude nápadné. Šéfredaktor mívá na sobě oblek od firmy Boss, kravatu, drahý kabát a zpravidla stále někomu telefonuje mobilem.

Vlastní venkovskou chalupu, v jihočeské vesnici, jejíž jméno není podstatné; vesnice je malá, má asi třicet čísel a z těch třiceti rodin se dvaadvacet jmenuje příjmením Mašek. Aby se od sebe nějak rozlišovali a vědělo se, o kom se mluví, mají letité přezdívky: jednomu Maškovi se říká Hruška, jednomu Odvody, jsou Maškové od lípy, Hasič (logické) a Zelenej (to neumí naopak vysvětlit nikdo, zelení Maškové jsou většinou zrzaví a ve tváři červení) a tomu podobně. Vesnice se pomalu vyprazdňuje, protože tam žádná mladší žena domorodka nevydrží. Na Mašky to má deprimující vliv a propadají často nejen běžnému alkoholismu, ale též melancholii.

Šéfredaktor patří k těm lidem, kteří si nejlépe odpočinou, když na chalupě do úplného vyčerpání vykonávají všelijaké stavební práce. Pro mě je tento lidský druh nepochopitelný, ale nikdo nemůžeme chápat všechno . Většinou ty ruční práce dělají špatně, pomalu a nekvalitně, často se u toho zraní, ale říkají, že takto ohromně relaxují. Obvykle musí relaxanti stejně na konci povolat odborníka, aby ty křivé zdi za tučný honorář vyrovnal, ale to je jim jedno, stejně jako je nezaujalo ani, když jsem jim spočítal, že vzhledem k ceně domu, pozemku, benzinu, energií a dalších nákladů včetně následných opravných prací je vyjde jejich chalupa na venkově mnohem dráž, než kdyby jezdili na víkend do těch nejdražších hotelů.

Jednou v neděli šéfredaktor takto relaxoval při opravě polozříceného kozího chlívku, když mu ausgerechnet ke konci té aktivity došel písek. Vzpomněl si ale, že nedávno navezli na konci vsi k silnici jemný štěrk, a rozhodl se, že chybějící kýbl písku tímto jemným štěrkem nahradí. Jelikož potřeboval toliko jeden jediný kbelík, nechtělo se mu nosit sebou lopatu a vyzbrojil se jen dětskou lopatkou, s níž si hráli jeho vnuci. Dva dny se neholil, montérky měl pěkně potrhané a ze starých bot --každá byla jiná -- mu lezly palce. Došel ke štěrku u silnice a začal ho nabírat do kýble dětskou lopatkou, když u něho zastavil stříbrolesklý BMW 750 s pražskou značkou a uvnitř seděli dva mladí manažeři s brýlemi Ray Ban.

"Pardon," pravil jeden z manažerů, na sedadle vedle řidiče, "mohl byste nám říct, dobrý muži, kde tu bydlí pan Mašek?"

Šéfredaktor se napřímil, podrbal se lopatičkou za uchem a řekl:

"Mašek... Hm. To máte těžký... Mašek. No, jo, Mašek, ale... Mašek..."

Mladý manažer, který řídil, se obrátil k spolujezdci a okřikl ho:

"Hele, vole, vykašli se na to," řekl, "copak nevidíš, že ten trotl neví ani, jak se jmenuje von sám?"

BMW prudce odstartovalo směrem do vesnice a šéfredaktor významného magazínu zůstal s lopatičkou a kbelíkem, napůl plným kradeného štěrku, zamyšleně stát na kraji silnice...

A jak se říká v pohádce, jestli neumřel, stojí tam dodnes. Poučení, drazí čtenáři, si najděte sami.