Ekonomie přichází s kapitalismem (rozuměno s historickou epochou). Weber (K metodológii sociálnych vied, kapitoly o kapitalismu a protestantské etice, Bratislava, 1983) i Schumpeter (Kapitalismus, socialismus a demokracie, Brno, 2004) shodně tvrdí, že kapitalismus neznamená zvýšenou touhu po bohatství."Předkapitalistický člověk není v podstatě o nic míň hrabivý, než člověk kapitalistický", říká Schumpeter a Weber dokonce tvrdí, že kapitalismus vlastně byl v tomto ohledu přítomen už ve starověkých despociích. Stejně jako onen "kapitalismus" i "ekonomie". Je známo, že k otázkám hospodaření se vyjadřovali řečtí i římští filosofové -- úměrně složitosti a významu procesu výroby a spotřeby.

Schumpeter říká a Weber také zmiňuje, že pro kapitalismus je důležitým momentem používání podvojného účetnictví. Jestliže zárodky kapitalismu i ekonomie existovaly už ve starověku, pak podvojné účetnictví předporodní stádium ekonomie. Zrození z nutnosti, růst s historií.

Weber jde poněkud dál a snaží se vysledovat příčiny nutnosti, nejen její plody. Podle Webera je dialektický materialismus příliš zjednodušujícím vysvětlením historického vývoje a obohacuje ho o duchovní linii. Na dokumentaci protestantských autorů od Kalvína po Benjamina Franklina se snaží poukázat na to, že "tržní" jednání a uvažování se v rámci protestantství proměnilo z bohem opovrhovaného v bohem žádané. Důležitost božího přání ilustruje Weber porovnáním myšlení Benjamina Franclina a renesančního teoretika Leona Battisty Albertiho. Weber říká, že náboženská etika (kterou shledává jako konstituující v myšlení Franklina, nikoli v teoretických spisech Albertiho) "zavazuje k jím vyvolenému chování", protože má skutečný vliv na způsob života společnosti, kterou je sdíleno. Zatímco tedy v případě renesančního díla hovoří o stejném nebo podobném a srovnatelném se spisy antických myslitelů na téma hospodářství a hospodaření, u Franklina vidí ten podstatný rozdíl, že se u něj stává hospodářství (kterého se týkají Franklinovy etické zákony) přímou činností boží, činností, která je člověkem prováděna ne jenom jako materiální uspokojování jeho tělesné existence na tomto světě, ale přímo jako Bohem instruovaný proces. A znáboženštění peněz a nakládání s nimi představuje "psychologickou prémii", což teoretická pojednání autorů, kteří nespojovali hospodaření přímo s Bohem, neposkytují.

Weber se nesnaží popřít Marxovu teorii (tak se přímo vyjadřuje), ale snaží se demonstrovat složitost vývoje, který nesnese tak velkou redukci. Stejně jako vidí materiální předpoklady příchodu kapitalismu, stejně tak si je vědom právě proměny etických představ, které měly jako sankční rovina náboženství velký vliv na způsob uvažování společnosti. Pravdou je, že protestantské země se na tento způsob uvažování, který zachovával vysoký etický kredit a přitom umožňoval dříve odsuzované chování, velice dobře akomodovaly a dodnes se v zemích jako USA, Holandsko nebo Velká Británie takto vzniklý systém kontinuálně vyvíjí.

Protestantská etika však nebyla prostředkem uvolnění mravní kazajky, k tomu došlo až sekularizací. Protestantství se v reakci na předreformní církevní nihilismus velice tvrdě stavělo vůči blahobytu a ideálem "života v pravdě" byla askeze. Weber například uvádí, že sexuální život byl v podstatě celibátem umožňujícím reprodukci. Protestantská etika sice umožnila vytvoření funkčního kapitálu, ale zdaleka neumožňovala jeho neomezené užívání. Kumulace peněz a jejich zhodnocování se samy o sobě staly předmětem boží vůle, ale zbytečné utrácení bylo podle etických zákonů vyrovnávajících se s nutností kapitalismu jen bohapustým mařením.

Filosofická vzpoura v devatenáctém století (Schopenhauer, Nietzsche, Marx, Comte), rozvoj věd o člověku a prudká sekularizace tento etický systém dokonale zrevidovaly. Tržní chápání života ve společnosti logicky zůstalo, etická pravidla zeslábla nebo odpadla v závislosti na míře sekularizace v dané zemi. S elektronickou globalizací je tento model se silnou materiální dominancí exportován i mimo původní kulturní okruh -- řekněme, že určitá míra univerzalizace na základě komercializace a konzumu (na základě univerzálně komunikovatelných hodnot) je v tomto stavu nezbytná. O tom by jistě měla být vedena trvalá diskuze, neboť stanovení přiměřené míry univerzalizace na této bázi se jeví jako nutnost dneška, z mnoha hledisek (např. otázka společenských hodnotových postojů, zdravého a vyváženého hodnotového rámce, soužití mezi etniky, interkulturní vztahy). Těžko ale obstojí porovnávání toho, do jaké míry je za nepříznivě vnímanou situaci odpovědná ekonomie. Ekonomii stále zůstává status nástroje a její pozice je o to silnější, čím složitějším se stává hospodaření. Z této rovnice není úniku.

Stejně jako v případě protestantské etiky, v jejímž vývoji došlo k prolomení bariéry mezi tržním a eticky přijatelným, měla by taková diskuze směřovat k debatě o změnách myšlení (např. snaha o stanovení etických korektivů), o jejich přijatelnosti (např. sekulární v. náboženský model) a o metodách, jakými se dá něčeho takového dosáhnout (např. prostřednictvím vzdělávacího systému).

S ohledem na to, že v rámci globalizace zatím nedošlo k celkovému etablování tržního systému, nelze očekávat výrazné proměny. Právě snaha tradičně tržních společností, stojících na vrcholu pomyslné pyramidy kulturní evoluce (podle západních a dnes již globálních měřítek), udržet se tam kde jsou koliduje se snahou těch, které se teprve o přechod na globální hospodářský systém snaží. Toto globální "konkurenční" prostředí nutí k vysokému nasazení nejen ekonomii, ale zavazuje celou společnost k výkonovému jednání, což se konečně promítá do jejího vnitřního života, jednak třeba snahou státu podporovat takové jednání různými pobídkami a závazky. Takto "vržené" společnosti, a to si musíme otevřeně přiznat, neškodí konzumní redukce, protože ekonomická kritéria jsou pro ni hlavní vizitkou a v neposlední řadě určují, jak je společnost efektivní v uspokojování lidských potřeb. A ekonomie je v tom skutečně nevinně, protože řeší to, jak tyto potřeby uspokojovat, nikoli proč. Nadprodukce zbytečností a jejich nadkonzumace souvisí víceméně s psychologickou, sociologickou či filosofickou rovinou problému. Ty pochopitelně do ekonomie vstupují, ale je důležité, aby nebyly vstřebávány pod označení "ekonomie", ale aby zůstávaly se svým vlastním významem a tvořily paralelní roviny problému, ať už v koalici nebo v opozici s ekonomickým diskurzem. "Můžeme za sebe nechat umírat hypotézy", řekl K.R. Popper (skutečně:)). Nechme je tedy čile bojovat a umírat.

Znechucení z ekonomizace života (tedy ne z ekonomie) je často citelné. Obklopit se tím nekonečným množstvím statků, které z různých důvodů potřebujeme, nevyvolává vždycky tržní aktivitu, ale třeba i vědomý nebo podvědomý odpor. Ekonomie je skutečně na společenském piedestalu a proto za ni bývá udělována Nobelova cena a za sociologii, psychologii nebo filosofii nikoliv. To je odraz skutečnosti, který nelze změnit, pouze korigovat. A k takovým korekcím mohou sloužit nejlépe veřejné debaty, které takové otázky otevírají, ať už jsou nějak vychýlené. Vždycky se dají usměrnit.