Zatím nám pan David Ignatius, sloupkař amerických novin "The Washington Post", přinesl názory profesora C. K. Prahalada z obchodní katedry Michiganské university. Profesor Prahalad doporučuje, abychom se přestali dívat na chudé lidi jako na oběti situace nebo jako na přítěž a začali na ně hledět jako na vynalézavé podnikatele ale především jako spotřebitele, kteří dovedou ocenit jakostní zboží. Náš nový pohled nám prý otevře celou stupnici nových možností. Profesor Prahalad nazval svou studii "Bohatství na dně pyramidy: Odstranění chudoby pomocí zisku".

Profesor Prahalad převrátil pohled na světovou ekonomiku. Argumentuje, že 4 miliardy lidí, kteří žijí na méně než 2 amerických dolarech denně, představují úžasnou kupní sílu, která nebyla dosud náležitě využita. Průmyslové a obchodní společnosti, které najdou způsob, jak pro tyto lidi vyrobit levně zboží a levně jim je prodávat, mohou být finančně velice úspěšné. Na jednom kousku sice vydělají jeden cent nebo možná jen jeho zlomek, ale při 4 miliardách případných zákazníků se tyto centy sčítají do pěkné částky. Pan profesor píše: "Čtyři miliardy chudých lidí mohou být motorem, který roztočí další kola globálního obchodu a blahobytu". Vypočítal, že kupní síla devíti velkých rozvojových států, mezi než počítá Čínu, Indii, Brazílii, Mexiko, Rusko, Indonézii, Turecko, Jižní Afriku a Thajsko, představuje hodnotu 12.5 trilionů amerických dolarů. "Toto je trh, který bychom neměli opomíjet", nabádá profesor Prahalad.

Podle pana Ignatia je profesorova kniha cenná tím, že přináší příklady podniků, které k "trhu na dně pyramidy" přispívají. Všechny takové příklady vycházejí z poznání, že se chudí lidé chovají všude naprosto stejně pouze s tím rozdílem, že mají méně peněz než bohatí. Touží po značkovém zboží a jestli třeba chtějí šampón, chtějí si jako každý jiný člověk koupit kvalitní výrobek jako je třeba "Pantene" od americké firmy "Procter & Gamble". Jejich problémem je to, že si ho nemohou koupit celou láhev. Firma "Procter & Gamble" se z této situace poučila. Prodávat šampony v Indii a vydělat na nich znamená prodávat je v malých sáčcích na jedno použití. Podle profesora Prahalada tato "revoluce zboží na jedno použití" se šíří chudými zeměmi jako stepní požár a jiné obchodní společnosti nabízejí malinká balení nejen šampónů ale i kečupu, čaje, kávy a Aspirinu. V Indii možná stojí šampón nebo čaj na jedno použití jeden cent, malinká dávka kečupu nebo ovocné šťávy možná stojí dva centy, detergent na praní nebo sušenky možná stojí 4 centy. Marže je nepochybně nízká, ale počet potenciálních zákazníků je neuvěřitelně vysoký.

Jiným příkladem je v profesorově knize prodej mýdla vyráběného firmou "Hindustan Lever Ltd.", která je součástí globální obří firmy "Unilever". Vedení firmy zjistilo, že nemá naději prodávat svoje výrobky chudým lidem v Indii pokud nenajde způsob, jak dodat velice levně své výrobky do rukou zákazniků. Vytvořilo tedy síť několika set tisíc "Shakti Amma" ("Usilovných matek"), které prodávají mýdlo značky "Lifebuoy" a jiné výrobky firmy ve svých vesnicích po vzoru amerických večírků "Tupperware".

Jiným příkladem je brazilská firma "Casas Bahia", která prodává chudým lidem jakostní zařízení do domácnosti. Pomocí nového způsobu financování a nové strategie poskytování úvěru snížila firma počet zákazníků, kteří nebyli schopni za zboží zaplatit na pouhých 8.5% (konkurence má podle profesora Prahalada v průměru problém s 15% takových zákazníků). Chudí Brazilci jsou velice loajální k firmě "Casas Bahia", protože jsou předsvědčeni, že tato společnost o ně pečuje.

Některé příklady se v knize profesora Prahalada týkají inovativní zdravotní péče. Indická společnost "Jaipur Foot" vyrábí dřevěné protézy pro chudé vesničany. Ve Spojených státech by každá protéza přišla na 8 tisíc amerických dolarů, ale firma "Jaipur Food" je prodává po 30 dolarech za kus. Firma "Aravind Eye Care System" využívá specializace a hromadného marketingu a díky takovému přístupu snížila cenu špičkové operace šedého očního zákalu na 25 dolarů, zatímco se ve Spojených státech za ni běžně platí kolem 3 tisíc dolarů.

Podle pana Ignatia otevírá Prahaladova kniha lidem oči, protože jim ukazuje trh v jiném světle, než jak jej byli zvyklí vidět. Je to verze rozvojového světa ve srovnání s velice diskutovaným článkem Chrise Andersona v časopise "Wired". Tento autor tvrdil, že se dá vydělat mnohem více peněz v milionech speciálních situací než několika málo skvělými úspěchy v případě velice drahých výrobků.

Vrchol globální pyramidy představuje vyspělý trh nasycený veškerým možným zbožím, které vyrábějí firmy vzájemně si konkurující. Pan Ignatius uzavírá svou zprávu názorem, že má profesor Prahalad pravdu, když říká, že se budou moci zřejmě vydělat velké peníze službou základům globální pyramidy představovaným miliardami chudých a lačných spotřebitelů. Doporučil dokonce účastníkům schůzky nejvyšších představitelů skupiny G8, aby si opatřili knihu profesora Prahalda a pilně si v ní čítali.

Četl jsem článek pana Ignatia několikrát a hledal jsem v něm ten nový způsob, který má ulehčit světové chudobě. Domníval jsem se, že třeba navrhne, jak zvýšit výdělky chudých lidí, kteří jakožto nejpočetnější skupina lidí na světě představují základnu světové pyramidy. Nic takového jsem nenašel. Firmy, které dává za příklad, jak zvyšují svoje výdělky, jsou patrně spokojeny se stavem, jaký existuje a jedná se jim jen o to, jak právě do svých pokladen odčerpat to málo, které tito chudí vydělávají. Uvědomil jsem si, že návod profesora Prahalada žádným způsobem nepřispívá ke zvyšování životní úrovně chudých zákazníků. Naopak - láká je utrácet za značkové zboží, protože to je "moderní světový trend". Potřebují skutečně všichni chudí Indové po jednom balíčku šampónu od americké firmy "Procter & Gamble" na jedno použití? Je to opravdu pro ně výhodné? Je pro ně výhodné kupovat mýdlo, jestliže jejich peníze plynou do pokladny firmy "Hindustan Lever Ltd." případně do pokladny firmy "Unilever" místo toho, aby podpořily místní výrobce a obchodníky? Očekával jsem rady, jak by se měli podporovat zaměstnavatelé těch opravdu chudých lidí, aby mohli svým zaměstnancům dávat lepší platy, rady, jak zaměstnat lidi, kteří jsou bez práce, rady, jak nakupovat především věci potřebné a při tom levné, výrobky místního průmyslu.

Vzpomněl jsem si na svou známou, která začala v Srbsku podnikat v kosmetice. Vyráběla různé krémy, tělová mléka a mýdla, ale nedařilo se jí tak, jak očekávala. Přijela na návštěvu do severní Ameriky i se svou dcerou a vydaly se zde společně na nákupy. Jako ženy se zaměřily na oblečení a obuv. Předpokládal jsem, že vzhledem ke svým omezeným finančním prostředkům budou pečlivě vybírat trička, kalhoty, tenisky či boty, ale byl jsem velice překvapen. Hlavním kritériem nebyla totiž ani kvalita ani barva ani střih, ale to, zdali nesly výrobky označení Nike, Adidas, Levi, Gucci a podobně. Po nákupu přišly opět na řadu stížnosti na srbské zákazníky, kteří nedovedou ocenit výrobky mé známé, přestože jsou kvalitou srovnatelné s cizími výrobky, ale pídí se právě po cizích - francouzských, italských či amerických značkách - podobně, jak se ona se svou dcerou chovala v kanadských obchodech.

Pro mě je velice obtížné takovou mentalitu pochopit. Podobně jsem nemohl pochopit svého českého kolegu, který přiletěl na návštěvu Kanady brzy po pádu socialismu. Horlivě mě přesvědčoval, že jemu je srdečně jedno, co se stane s tehdejším československým průmyslem, ale on nechtěl ani o den déle čekat než si bude moci koupit magnetofon značky Grundig z Německa. Marně jsem mu vysvětloval, že Japonci si svou hospodářskou situaci zlepšili díky tomu, že podporovali své vlastní japonské výrobce. Dnes je po japonském zboží poptávka po celém světě. Výrobky z naší dřívější vlasti, které byly k dostání v Kanadě před 20 lety, sem už dávno nechodí, a nejsou ani nahrazovány podobnými výrobky modernějšími.

Co se týká článku pana Ignatia, lépe by mu vyhovoval titulek "Jak mohou západní firmy vydělávat i na těch nejchudších".