Podle radikálních osadníků je tudíž židovské právo na obývání Hebronu nezpochybnitelné.

Na druhou stranu ale Arabové považují nejstaršího Abrahámova syna Izmaela za "praotce Arabů", a tak má pro zbožné muslimy Hrobka proroků (Ibrahímova mešita) také velmi význam. Nicméně židé se po masakru spáchaném v třicátých letech vytratili z Hebronu na plných 40 let a bylo tak přerušeno trvání jedné z nejdéle fungujících židovských komunit na území historické Palestiny.

S vyhranou Šestidenní válkou v roce 1967 a s ní spojenou anexí jordánského území bylo však už jen otázkou času, kdy se náboženští nacionalisté začnou hlásit o to, co jim podle Bible vždy patřilo. V dubnu 1968, v předvečer zahájení židovského svátku Pesach, si ortodoxní rabíni a spoluzakladatelé osadnického hnutí Guš Emunim Moše Leviger a Eliezer Waldman se svými (a několika dalšími) rodinami pronajali hebronský Park Hotel patřící rodině budoucího starosty arabského Hebronu Fahda Kawasmeho a obsadili ho na plné čtyři roky, než se jim od izraelských úřadů podařilo získat povolení k výstavbě osady v samé blízkosti města.

Založili tak osadu, která nese název Kirjat Arba a dnes v ní žije přes 6 000 obyvatel. Eliezer Waldman k tomu dnes říká: "Vraceli jsme se ke svým kořenům. Měsíce jsme byli v kontaktu s Levi Eškolem (bývalý izr. premiér), který nám jednou řekl -- "Nečekejte až vám vláda dá požehnání -- jděte a udělejte to." Cíl židovských osadníků byl (a stále je) jasný. Prohloubit izraelskou kontrolu nad okupovanými územími, osídlit tato místa židovským obyvatelstvem a vytvořit tzv. fait accompli, tedy stav kdy už nebude politicky ani technicky možné jednat o návratu k původnímu stavu.

Jejich hlavním záměrem v Hebronu bylo znovu získat kontrolu nad starým městem, ale hlavně nad Hrobkou proroků. To se jim podařilo o jedenáct let později, kdy manželka Moše Levingera Miriam, také zapálená aktivistka nikdy nezůstávající ve stínu svého manžela, spolu s dalšími aktivistkami a jejich dětmi obsadili v centru starého města dům nazývaný Bet Hadassa, odkud už je žádná sekulární moc nedokázala vypudit. A příchod dalších náboženských osadníků už jen přiléval olej do ohně nespokojených Palestinců. Po útocích Palestinců následovaly útoky židů a naopak.

V následujících letech si násilnosti vyžádaly desítky mrtvých na obou stranách. V roce 1994, v době kdy vyjednavači Organizace pro osvobození Palestiny a zástupci izraelské vlády jednali o budoucím uspořádání, došlo v Hebronu k obzvláště krvavému masakru, který měl na svědomí izraelský osadník -- lékař Baruch Goldstein. Tomu se v přestrojení za izraelského vojáka podařilo proniknout do Ibrahímovi mešity a postřílet tam 29 muslimských věřících. Tento čin vyvolal nejen následné masové demonstrace a odvetné útoky Palestinců, ale i značný šok napříč izraelskou společností, o mezinárodní veřejnosti ani nemluvě. Rada bezpečnosti OSN odsoudila útok židovského osadníka v rezoluci 904, v níž vyzývala aby tamní situaci monitoroval mezinárodní tým složený z příslušníků několika států.

Mise TIPH (Temporary International Presence in the City of Hebron) byla zahájena v květnu stejného roku. Působení této mise však od počátku provázela neschopnost obou stran domluvit se na pravomocích, a o její činnosti bylo podepsáno několik doplňujících ujednání. Poslední z roku 1997 byla podepsána v Oslu a obě strany se domluvily na jejím mnohonárodnostním složení. Dnes se jí účastní 6 států v čele s Norskem, přičemž její mandát je obnovován každé 3 měsíce. (TIPH není přidružená organizace OSN.)

Mnozí po útoku Barucha Goldsteina doufali, že nejradikálnější z osadníků budou vystěhováni, nicméně po vítězství pravicového bloku Likud v roce 1996 bylo jasné, že se tak nestane. Nový izraelský premiér Benjamin Netanjahu k situaci tehdy řekl: "V Hebronu nedojde k žádnému vykořenění židovské komunity -- ne teď, ne zítra, ne v budoucnu -- a to v jakékoli podobě."

Při mírových jednáních v Oslu se obě strany dohodly na rozdělení města. Pod kontrolou Palestinské samosprávy zůstalo 80 % rozlohy města, pod izraelskou správou zbylých 20%, které zahrnují staré město a Hrobku proroků a městské části těsně sousedící s osadou Kirjat Arba. Tato dohoda pro místní obyvatele znamenala, že po stažení izraelské armády v roce 1997 se kvůli čtyřem stovkám radikálních židovských nacionalistů, nastálo ocitlo pod přímou izraelskou kontrolou zhruba 15 tisíc Palestinců. Ochranu židovským osadníkům musí i tak nastálo zajišťovat kontingent přibližně 700 izraelských vojáků.

I když se situace s končící intifádou i tady o mnoho zklidnila (Podle nejčerstvějších zpráv začala izraelská armáda s odstraňováním některých předsunutých vojenských stanovišť ve starém městě. -- deník Ha'arec 23. 6. 2005), přesto došlo jen za uplynulý měsíc k oboustrannému násilí. Ať už se kdokoli staví v izraelsko-palestinském konfliktu na tu či onu stranu, jedno je jisté. Toto tradicionalistické a konzervativní město se v průběhu celého minulého století stalo svárem sporu nejen dvou náboženských, ale postupně také dvou nacionalistických hnutí. Napětí, nesmiřitelnost a nenávist tu ucítíte ve vzduchu na každém kroku.