O teorii mezního užitku

Nic takového ale teorie mezního užitku NETVRDÍ. Jde o popis principu maximalizace užitku formulovaný trochu podobně jak to provedl Jeremy Bentham, podle nějž se člověk vyhledává slasti a vyhýbá strastem. Utilitaristická teorie Jeremy Benthama z devatenáctého století k tomu dodává skutečně cosi o objektivním základě a měřitelnosti slasti a strasti, čímž se liší od současné mikroekonomie. Proto je také schopen dojít k určitým hospodářským opatřením založeným na sumaci slasti a strasti pro celou populaci. Benthamem inspirované projekty boje proti chudobě měly určitý totalitní nádech a způsobily sociální problémy (výborně zpracováno Foucaltem v knize Dohlížet a trestat na příklady Benthamovy konstrukce ideálního vězení Panopticon).

Současná mikroekonomie však nic takového netvrdí, maximalizace užitku je pro ni tautologie spíš než axiom, protože na rozdíl od psychologie zpravidla nezkoumá "co je to užitek" a připouští jakýkoliv motiv našeho jednání (hovořím o ekonomii, nikoliv o ekonomech, ti pochopitelně určité hodnotové preference mají, podobně jako právníci, mlékaři či sexuální devianti). Ekonomie zkoumá již od Mandevillovy práce "Bajka o včelách" z roku 1714 nezamýšlené dopady lidského jednání. Mandeville tvrdí, že "špatné" lidské vlastnosti vedou k "dobrým" výsledkům pro společnost, o více jak dvě stovky let později Hayek dokládá, že dobře míněné záměry státu vedou ke špatným výsledkům.

Teorie mezního užitku existuje ve dvou verzích: kardinalistické a ordinalistické a týká se lidského rozhodování (nikoliv způsobu lidského uvažování). Model lidského chování kardinalistické verze tvrdí, že ke každé variantě, mezi kterými jsme schopni volby přiřazujeme smyšlené jednotku užitku. Jedná se o takzvané "utily" (i když já dávám přednost termínu Karla Engliše, znějícímu hezky česky "úkoj"). Nakonec vybereme nejvýše ohodnocenou variantu.Tato verze předpokládá, že užitečnost je měřitelná. Ordinalistické verze teorie se zbavuje i tohoto předpokladu. Podle ní se spotřebitel rozhoduje tak, aby poměr užitků plynoucích z poslední spotřebované jednotky určitého statku ku jeho ceně se navzájem rovnaly. Musí platit, že mezní užitek z každého dalšího spotřebovaného statku se snižuje.

Předpoklad klesajícího mezního užitku byl zajímavě rozpracován Gary Beckerem v teorii dlouhodobých preferencí, kdy na příkladu návyku na poslech dobré hudby (převzat od Johna Stuarta Milla) dokazuje, že naše předchozí zkušenost může vést k vyšší konzumaci daného statku v budoucnosti. Extrémními příklady jsou alkoholici a narkomani. Díky tomu mikroekonomie dokáže díky teorii mezního užitku definovat podmínku, za jaké si dáme poslední pivo, ale i zdánlivě opačné tvrzení platící ovšem v dlouhém období, že někteří lidé pijí víc a víc (respektive až do té doby, než si uvědomí, že jim pití piva nabourává zbytek života).

Tuláčkovo tvrzení, že většina lidí si vybere ze dvou srovnatelných věcí tu levnější, je zcela mimo, nic takového v zásadě teorie mezního užitku neříká. Člověk si vždy vybírá ze široké palety variant navzájem různých věcí. Když šetřím na dovolenou v Chile, omezím jak návštěvy hospody, ani si nekoupím trabanta. Návštěva Chile, pobyt v hospodě a vlastnictví trabanta nejsou příliš porovnatelné věci. Jsou dokonce i různě drahé. Platí ale, že poměr předpokládaného užitku z návštěvy Chile ku ceně výletu se rovná poměru užitku ještě absolvované návštěvy hospody lomeno útratě v ní a je vyšší než poměr předpokládaného užitku z vlastnictví Trabanta ku jeho ceně. Spíše porovnáváme pro nás užitečné věci, než věci srovnatelné z podmínky omezených zdrojů.

Požadavek na správné chování je dán teologickým či etickým apelem, což (jak plyne z výše uvedeného) není předmětem ani není v kolizi s teorií mezní užitečnosti. Církve, ekologická hnutí, al-kajda, hnutí pro-choice, či pro-life, charitativní organizace, ti všichni sice apelují na určité hodnoty a snaží se o jejich prosazení. Přesto ale platí, že nakonec naše rozhodování (často nejen o finančních záležitostech) i o těchto věcech je v souladu s teorií mezního užitku a zároveň je založeno v určitém pojetí morálky.

Teorie mezního užitku a marxismus (-leninismus)

Za zcela příklad "kreativního blbství" lze považovat zcela nesmyslné a z hlediska historie vědy ničím nepodložitelné spojení mezi marxismem a teorií mezního užitku. Marxistická teorie hodnoty je objektivní teorií hodnoty a správný marxista zhruba řečeno předpokládá, že cena je založena na pracovní teorie hodnoty -- tedy závisí na množství jednoduché práce (koncept jednoduchá práce slouží k vysvětlení, proč kvalifikovanější pracovníci mají oprávněně vyšší hodinové mzdové sazby -- započítává se do ní např. čas strávený osvojováním si nutných dovedností).

Naopak pro teorii mezní hodnoty je cena výsledek vyjednávání mezi poptávajícími a nabízejícími subjekty. Předmět směny je přitom každým nějak subjektivně ohodnocen. Nemusí to být penězi, ty jsou je technickým prostředkem směny, tedy pouze dohodnutým vzácným statkem jehož užití byla založena na jeho charakteristikách (drahý kov se dobře skladuje, dělí a jeho množství je relativně stálé), potom na společenské shodě (bankovky vznikají jako poukázky na určité množství zlata fyzicky uloženého u emitorů) dnes je garantována právním rámcem státu. Pokud ale i pokud předpokládáme směnu zboží za zboží, tak se na teorii mezního užitku nic nemění.

Teorie subjektivní hodnoty rozhodně nepochází z vulgární psychologie 19. století. Tuláček má zřejmě na mysli kartesianismem inspirované pojetí člověka jako stroje, nebo materialistické teze Ludwiga Feuerbacha (autora podivuhodného výroku "Člověk je to, co jí."), který měl významný vliv na mladohegelovce Marxe. Nevím, ale jestli je užití termínu "psychologie" v těchto případech na místě.

Naopak - teorii subjektivní hodnoty lze nalézt u Aristotela, od něhož ji přebírá řada církevních otců. Po celý středověk s několika výjimkami nikdo nepochybuje o tom, že cena zboží je výsledkem subjektivní rozvahy a vyjednávání. Ještě Jacques Turgot (1727-1781) v díle Réflexions sur la formation et la distribution des richesses správně popisuje model směny mezi dvěma a více účastníky trhu a dochází k podmínkám určení směnných relací na základě subjektivní teorie hodnoty.

Pracovní teorie hodnoty je podivuhodnou anomálií 18. a 19. století a tvoří páteř klasické ekonomické teorie (Smith, Ricardo). Ti chápali dlouhodobou přirozenou cenu jako důsledek relativních mzdových nákladů. Mzda by zpravidla měla být dlouhodobě na svém minimu, člověk by měl k dispozici jen prostředky pro přežití (což se ukázalo zcela mylným předpokladem, podobně jako Ricardem předpokládaný stacionární stav ekonomiky). O její propagaci se s svým Bohatstvím národů postaral Adam Smith, i když se má za to, že jeho slavný paradox o cenně diamantu a vody je důsledek autorovy nepořádnosti (Smith o svých přednáškách správně uváděl, že hodnota je výslednicí užitečnosti a vzácnosti).

Je obecně známo, že Marx vycházel z francouzského socialismu, Hegela a Adama Smitha. Podle Tockevilla plyne francouzská posedlost plánování z tvrdé institucionální centralizace státu za vlády posledních Ludvíků, kterou francouzská revoluce pouze převzala.

Naopak moderní marginalistická teorie staví spíš na starší teorii subjektivní hodnoty. V roce 1854 je H. H. Gossenem formalizována jako matematický model lidského chování založený na třech zákonech (zákon o klesající mezní užitečnosti, zákon o rovnováze spotřebitele, kdy se poměry mezního užitku a cen se musí rovnat -- viz výše a musí se jednat o ekonomicky vzácný statek, kdy poptávka za předpokladu nulové ceny převyšuje nabídku). Tento model nemá nic společného s materialismem 19. století (ale je slučitelný s Kantem, či Brentanem), nevytváří dlouhodobé predikce společenského vývoje, ani nevěnuje se nějaké "teorii hodnot" (jejich původu, či zdůvodnění).

Teorii přebírá, pro svět objevuje a rozpracovává, matematik a logik Jevons (1835-1882). Druhá polovina devatenáctého století se tak stává obdobím takzvané marginalistické revoluce. Teorie mezního užitku, podobně jako jakákoliv jiná vědecká teorie, prošla a prochází dalším vývojem. Menger například přidává oklikovost výroby, kde vysvětluje odvození ceny výrobních faktorů od ceny koncového výrobku, Hayek vytváří teorii cyklů a především roku 1920 Ludwig von Mises vydává Economic Calculation In The Socialist Commonwealth, kde na základě subjektivní teorie užitku dokazuje nemožnost kalkulace cen v podmínkách komunistického hospodářství.

Zbytek textu Tuláčkova nemá snad cenu ani komentovat. Snad jen, že likvidací postižených prosluli spíše než ekonomové národní socialisté, kteří obecně vzato byli s ekonomií dost na štíru.

Pan Kohout považuje pana Tuláčka za fachidiota. Já se naopak kloním k názoru, že je pan Tuláček spíš blbec. Třeba kromě práva rozumí i jiným věcem, například fotbalu. Platí sice, že všichni nemůžeme studovat všechno, ale pokud něco nestudujeme, mělo by být součástí našeho všeobecného rozhledu povědomí o hranicích naší kompetence. Totiž vědět, že něčemu nerozumíme a zdržet se diskusí k těmto tématům. Jinak se holt musíme smířit s tím, že nás lidé občas označí za blbce. A plným právem, dodávám.