"Ten kluk je naprosto spolehlivý," řekl britským novinářům jeden jeho kamarád. "Představa, že by odjel do Londýna a odpálil tam bombu, je šílená. Hrál jsem s ním tady kriket ještě před deseti dny. Byl kriketem posedlý a chtěl se mermomocí dostat do okresního sportovního družstva." Všichni Shehzadovi kamarádi chodí v tričku a v džínách, žádný z nich nenosí tradiční islámský oděv.

Shehzad byl synem rodičů, kteří se přistěhovali do Británie z Pákistánu a tvrdě pracovali, aby se tam podnikatelsky uchytili, což se jim podařilo. Shehzad vyrostl v ulicích jedné dělnické čtvrti v Leedsu, kam se jeho rodiče přistěhovali, když mu bylo sedm. Pomáhal jim v jejich restauraci, prodávající "fish and chips", avšak - přátelé přiznávají - "i když nebyl fanatik", v poslední době se začal stále více zajímat o islámské náboženství a "pořád chodil do různých mešit".

Tito čtyři mladí Britové nejsou prvními násilnými extremisty, které Británie vyprodukovala. Dosud se však podařilo jen jedinému britskému sebevražednému atentátníku úspěšně realizovat svůj cíl. Byl jím jednadvacetiletý Asif Hanif, který v roce 2003 odpálil bombu, umístěnou na svém těle, v přímořské restauraci v Tel Avivu. Usmrtil jí sám sebe, dva hudebníky a číšnici a zranil čtyřicet osob. Britská rozvědka varuje, že dnes prý existuje celá řada britských muslimů, zradikalizovaných válkami v Afghánistánu, Bosně, Čečensku, Iráku a izraelsko-palestinským konfliktem, a tedy schopných páchat násilnosti. Bývalý šéf londýnské policie Sir John Stevens je přesvědčen, že "výcvikovými tábory Usámy bin Ladina v Afghánistánu prošlo až tři tisíce Britů" a v Británii je prý dnes "asi dvě stě přesvědčených domácích teroristů".

Co vede některé mladé lidi, narozené v Británii a vyšlé ze zázemí islámské kultury, aby začali páchat násilné zločiny proti tolerantní a multikulturní společnosti, v níž vyrostli? Je to podle mého názoru především dezorientace mládí a hodnotový zmatek. Do určité míry mu jistě načas propadá každý mladý člověk, lidé, kteří se v důsledku globalizačních tlaků ocitají na rozhraní různých kultur, to však mají podstatně obtížnější. Komentátoři opakovaně poukazují na to, že druhá generace islámských přistěhovalců do západní Evropy zvládá problémy své kulturní totožnosti daleko hůř, než jaké to bylo pro jejich rodiče. Ti, když do Evropy před dvaceti či třiceti lety přicestovali, se přidržovali i nadále kulturního a hodnotového systému zemí, z nichž pocházeli, ale nebyli to fanatici. Plně respektovali kulturu a zákony své nové země a tvrdě pracovali, aby zbohatli a dosáhli v nové zemi uznávaného společenského postavení. Často se jim to podařilo.

Mladá islámská generace to dnes má paradoxně v Británii ekonomicky i společensky daleko jednodušší, než jaké to kdysi měli její rodiče. Hovoří bez cizího přízvuku a britská multikulturní společnost se k nim většinou nestaví rasisticky. Tito mladí lidé však mají vážný kulturní problém. Jsou v konfliktu dvou kultur.

U mnohých přistěhovalců druhé generace, často i středostavovských a bohatých, zaznamenávají komentátoři poslední dobou návrat k intenzivní islámské zbožnosti. Tito mladí lidé odmítají relativismus západní společnosti jako degeneraci a k islámu se vracejí z důvodů morálních. Poskytuje jim hodnotové a filozofické ukotvení ve zmateném a rozbouřeném světě. Není nevysvětlitelné, že u hrstky těchto mladých lidí může jejich úsilí najít v dnešním světě jistotu vést až k touze páchat násilné akce, motivované nesnášenlivou ideologií.