. Každý z nás se může dostat do mnoha rolí, ale do role umírajícího se dostaneme zcela jistě všichni. To není hra. A už vůbec ne falešná. Nemyslím, že je to role rukojmího. Ať už lékařů nebo příbuzných či blízkých. Rukojmím je někdo používaný k prosazení zájmů jiného člověka či skupiny osob. A to na základě toho, že člověku, či skupině vůči které je používán v této roli, není lhostejný jeho osud.

Zájmy lékařů i blízkých okolo umírajícího jsou však do jisté míry shodné -- zabránit umírání. To, jak jsem již psal, někdy nejde. To v čem je podstatný rozdíl v pohledu blízkých a medicínských pracovníků je právě možnost volby. Blízcí mohou akceptovat situaci jako beznadějnou a snažit se jí alespoň ulehčit, zpříjemnit. Třeba právě Janem Paulem uvedeným pobytem ve známém prostředí, mezi známými, blízkými lidmi. Lékaři takovou možnost nemají. Jejich povinností dnes je bojovat i zcela ztracený boj s nasazením všeho co medicína má k dispozici. I když vědí, že jejich péče je spíše trápení a bez šance na úspěch. V tom je právě paradox a schisma současné legislativy. Co je morální, co nemorální, co zákonné a protizákonné. A hlavně jak bychom to vlastně chtěli. Podepsané reverzy nic neřeší. Protože je podepsal Jan Paul jako laik /ale i kdyby je podepsala jeho maminka/ mohl by podle současné legislativy dotyčné lékaře soudit za to, že jeho maminka zemřela. Oni totiž měli vědět, že je pobyt v nemocnici nutný....

No ale dosti hrocení paradoxů. Myslím, že právě takovéto konkrétní osobní zpovědi jsou potřebné uvádět v diskusích o euthanasiích a vůbec důstojného odchodu ze života vůbec.

Týká se to totiž nás všech.