V prvé řadě znovuvýstavba Německa nespočívala aspoň v první fázi - padesátá léta - na gastarbeiterech. Průmysl se musel teprve znovu postavit z naprostých trosek, k čemuž bylo zapotřebí velkých investic - kvůli tomu onen Marshallův plán. K této fázi se taky váže známý pojem "hospodářského zázraku". Rozběhlé hospodářství pak vytvářelo další pracovní příležitosti a těch bylo více, než domácí zdroje pracovních sil mohly uspokojit. Tento jev není v Německu, ale i v jiných průmyslových centrech, historicky ojedinělý. V devatenáctém století se kupříkladu do Porýní dostalo velké množství Poláků, především horníků z pruského Slezska. S místním obyvatelstvem zcela splynuli.

Z dnešního pohledu do ghett německých velkoměst se může zdát, že autorova věta má svým způsobem oprávnění, protože je dnes k vidění turecká komunita. Opomíjí však, že Turci do Německa přicházeli až jako poslední v řadě různých poválečných národních gastarbeiterských vln. Daleko před nimi přicházeli Italové, Španělé, Jugoslávci, Řekové a ti všichni se v podstatě bez velkých potíží integrovali do německé společnosti. Turci zpočátku nacházeli cestu do Německa především jako asylanti a - co se taky dost pomíjí - jejich značná část byla z pravicového, islamistického spektra. Odvolávali se na pronásledování sekularizovaným tureckým státem a armádou, potlačující jak ultralevicové, tak ultrapravicové hnutí.

Dále pak píše Štěpán Kotrba "...aniž by jejich potomci byli většinovým obyvatelstvem do této společnosti integrováni...". Nevím, jak si "integraci" představuje, ale zřejmě podléhá fatálnímu omylu - mimochodem to z jeho formulace jasně vysvítá - že přicházejícího cizince integruje většina, tedy místní obyvatelstvo.

To je naprostý omyl ! Ten "někdo" se musí do většinové společnosti integrovat sám ! Je ovšem třeba si uvědomit, co integrace znamená. Není to ztráta identity, vlastní národnosti, svého jazyka, mimování jakési karikatury typického místního obyvatele.

Když někdo přijde do cizí země pracovat, tak se předpokládá, že se naučí jazyk hostitelské země, aby aspoň mohl komunikovat se svým okolím a v neposlední řadě se přizpůsobí místním hygienickým a estetickým standardům - do toho patří třeba pravidla soužití. Že bude akceptovat právní pořádek hostitelské země se rozumí samo sebou. To je ta integrace, která třeba v dalších generacích se prohlubuje a na jejím konci je možno identifikovat původ jen v nezvyklým příjmeních.

Zatímco jiné národnosti se do německé společnosti relativně úspěšně integrovaly, část turecké komunity má evidentní potíže s integrací a vytváří zmíněná ghetta. Nebude tedy náhodou, že tento jev není omezen jen na tureckou komunitu a Německo - je to spíše problém militantních forem islámu.

Analogickým problémem je v českých (a nejen českých) podmínkách integrace Romů. Je kontraproduktivní obviňovat většinové populace z "neintegrování" etnika, které se o integraci do většinové společnosti nesnaží v míře, která by byla zřetelná. Své "místo na slunci" si musí každý jednotlivec, zvláště v cizím prostředí, pokusit vybojovat sám, to není objev globálního kapitalismu, tak tomu bylo vždy a tak tomu vždy i bude.