Údaje o Usámovi bin Ládinovi se rozcházejí, obecně však víme toto: narodil se jako syn pohádkového boháče, postrádá jakékoliv vzdělání kromě náboženského a nikdy nenavštívil jiný kout světa než arabský, resp. muslimský. Zřekla se jej jeho rodina (!) i stát. V Afghánistánu se účastnil bojů proti sovětské invazi, byl nejbližším spolupracovníkem mully (titul odpovídá zhruba katolické hodnosti kanovníka) Muhammada Umara, neviditelného a světu téměř neznámého ideologa. Jeho vztahy s USA se ochlazovaly, jak se Usáma stále více přikláněl k náboženskému fanatismu. V současnosti se jedná zřejmě o nejhledanějšího muže planety.

Mluvit o Usámovi jako o muži, který bojuje za emancipaci svého národa, je nepřípustné. Zaprvé není národa, za který by Usáma skutečně bojoval, pokud nechceme za národ prohlásit muslimy, z nichž velká část by s Usámovým programem nechtěla mít nic společného. Protože nemluvíme o ničem menším nežli o tyranii Šari'átu, islámského práva. A Šar'ía je skutečně tyranií par excellence. Zadruhé zde děláme mučedníka ze zločince -- celý Afghánistán si skutečně oddechl, když byl zbaven vlády Usámy bin Ládina a jeho Arabů, kteří byli v tomto státě uzurpátory. Na tom nic nezmění Usámova až svůdná tvář starozákonního proroka, jeho nevinný úsměv a hypnotizující dikce šíleného fanatika.

A stejně tak by si oddechl Írán, kdyby se zbavil svých theokratů. Neboť běžný Íránec by si velice rád zašel do bordelu, nahlédl na internetové pornostránky, navštívil nudapláž, podíval se na pitomý americký krvák a učil se ve škole něco pořádného namísto životopisů šiítských světců a všemocných místních farářů. Rád by se zbavil tajné mravnostní policie, která ho šikanuje stejně, jako šikanovala StB Čechoslováky. O nic méně by si neoddechli lidé v Egyptě, kdyby se jednou mohli nadechnout vzduchu svobody, vzduchu nekaženému náboženskou šikanou. A co občané Libye se svým slavným všudypřítomným a všemocným "melounem" zeleným venku a rudým uvnitř?

Nechci se tvářit, že nerozumím, nač pan Kotrba poukazuje, ale musím říct, že se mi nelíbí způsob, jakým to dělá. Polní generál Chattab, Usáma bin Ládin, Šamil Basajev, či tzv. Otec Mojžíš Zarkávský, ti všichni nebojují proti konzumu nebo proti plundrování přírodních zdrojů -- bojují proti svobodě samotné. Bojují o nastolení diktatury mnohem horší, nežli je třeba ruské dominium nad Čečenskem -- bojují o tyranii Šar' iátu.

O tom, jak je sociální inženýrství nebezpečné, svědčí Irák. Exportovat demokracii a principy Listiny práv a svobod na lafetách děl, je skutečně zhoubné a finálně to nejvíce prospívá nepřátelům. Jestliže však nesouhlasím s imperialistickou politikou USA zaštítěnou "demogratickým newspeakem", neznamená to -- a nesmí to znamenat, že souhlasím s islámskou či jinou tyranií. Ani s její plíživou a soukromí se týkající podobou maskovanou slovy "náboženská tolerance".

Už několikrát se stalo, že jsem i v Čechách uviděl zjev, který je v Německu běžný. Jsou to ženy zahalené v černém s tváří sevřenou zlatou maskou. Dusí se, nevidí na krok -- proč v EU neplatí zákony zakazující takové zjevné projevy diskriminace? Svoboda je skutečně příliš cenná věc, abychom o ni nebojovali. Je to svoboda žen žít si vlastní emancipované životy, svoboda homosexuálů (kdo zde bude argumentovat Marokem, vůbec neví, o čem mluví) a především -- svoboda sekulární, nenáboženská. Je to svoboda slova. Svoboda kritiky, kterou může pan Kotrba napsat v českých Britských listech, ale za jejíž analogii by ho Usáma nechal okamžitě ukamenovat, nebo poněkud neortodoxně -- zastřelit.

Někteří lidé se u nás takto podobají těm liberálům, kteří v šedesátých letech vychvalovali do nebes Mao Ce Tunga a sovětské komunisty. Čili své nejhorší a přirozené nepřátele. Radikální islamisté jsou stejnými nepřáteli každodenní svobody jako radikální křesťané, jako nacisté, jako stalinisté.

Bylo by mnohem lépe, kdyby naši angažovaní mladí intelektuálové (teď mluvím neadresně, obecně) hledali alespoň elektronické kontakty se zeměmi, kde panuje islámská theokratická diktatura, totiž Írán, Saúdská Arábie, Spojené Arabské Emiráty a mnoho dalších -- jistě je tam mnoho disidentů, umělců, kteří nemohou publikovat, jsou pronásledováni a zatýkáni za volnomyšlenkářství či jakousi obecnou nemravnost - a podporovali jakýmkoliv způsobem, třeba pouze publikací jejich článků, básní, obrazů -- jejich boj za svobodu. Bylo by to jistě lepší, než plíživé podrývání oprávněné pýchy na to, že západní euroatlantická civilizace přinesla obyčejným lidem taková práva a takové výsady, jako žádná jiná v dějinách.

Přirozenou a zdravou reakcí na to, jak současná americká exekutiva se svými fašizujícími tendencemi a její české parlamentní trumpety (zdá se, že největšími bojovníky proti terorismu se stali lidovci) zneužívají pojmy "demokracie" a "svoboda", je trvání na jejich původním významu. Ano. V tuto chvíli mi leží na srdci třeba fakt, že zatímco jako homosexuál požívám jakési svobody v ČR, nepožívají ji ve stejné míře lidé v ultrakatolickém Polsku, u amerických spojenců Saúdských Arabů že mohou být homosexuálové popravováni, a stejně tak v Íránu, zatímco u našich dalších spojenců, Maročanů, jim hrozí "pouze" dlouholeté a kruté vězení.

Nelíbí se mi americký zásah v Iráku, ale mnohem více mě irituje skutečnost, že ve jménu svobody a demokracie zasedají v našem parlamentu dvě zločinná spolčení, která tuto zemi o svobodu připravovala půl století, totiž KSČM se svými věrnými spojenci, KDU-ČSL. Svoboda a demokracie jsou velmi důležité věci, velmi cenné -- a mají řadu nepřátel. Nesouhlasím-li s čertem, nebudu proto ještě vychvalovat Ďábla.