Hned na úvod bych chtěl poznamenat, že ponechám na vedlejší koleji vědy empirické, a to ne proto, že bych si jich dostatečně nevážil, ale prostě proto, že v jejich výuce na gymnáziích (budu mluvit o tomto typu středních škol, jelikož jej už čtvrtým rokem každý pracovní den velmi podrobně zkoumám) nespatřuji závažnější nedostatky.

Výhodou exaktních věd je - zejména pro učitele - jejich jednoznačnost, jednoznačnost zadání i výsledků. Existuje jeden vstup, jeden vzorec, kterým vstup zpracuji, a jeden výstup. Odchylka se nepřipouští a řádně se trestá (špatnou známkou).

Znalosti věd matematických a matematice podobných navíc mozek přirozeně upozaďuje a do běžného prožívání příliš nepřipouští (alespoň já mám stále tendenci vnímat vodu jako vodu a ne jako molekuly složené z 2 atomů vodíku a 1 atomu kyslíku). Vzorec 2nd=(2k-1)?/2 mi sice umožňuje vypočítat tloušťku mýdlové blány, ale že bych na to při mytí rukou musel myslet, to spíše ne. Matematika, fyzika, chemie a podobné obory pro většinu z nás představují jen mechanickou konstrukci, stroj, který leží v mozku v té nejzaprášenější komoře a uvede se do chodu pouze tehdy, vidí-li přímý impulz k práci v podobě příkladu na tabuli.

S vědami humanitními se to má poněkud jinak. Nepopisují totiž (jako zeměpis, přírodopis) prostředí, okolí, zevnějšek, nepopisují (jako fyzika) neměnné zákony přírody, nepopisují (jako biologie) částečky hmoty, které tvoří naši tělesnou schránku, nepopisují (jako logika) jakési formy abstraktní struktury. Nepopisují vůbec.

Jen vykládají. Vykládají lidskou duši, lidskou mysl, pojmy, které nelze mechanicky pochopit (a už vůbec ne uchopit) a jejich projevy.

Dějepis je o vytváření povědomí, ale i o neuvědomovaném prožívání naší identity, literatura obráží náš niterný postoj ke světu, filozofie není vědou pomatenců odtržených od světa, ale životní postoj každého z nás, přítomný a projevující se v každé vteřině našeho bytí. Mnohé z poznatků těchto věd ani nedokážeme explicitně vyjádřit, ale vyjadřování samé je již implicitně obsahuje. Vědy humanitní, vědy člověčí naplňují lidskou bytost vlastním obsahem.

A právě tady spatřuji největší problém. Jako jsou humanitní obory těžko hodnotitelné na poli vědeckém, jsou těžko hodnotitelné i ve školách. Je vskutku obtížné posoudit, zda student opravdu porozuměl vlastnímu obsahu práce toho a toho filozofa, toho a toho literáta, té které historické události, obzvláště když středoškolský učitel sám je v látce většinou o jednu lekci před žákem.

A tak bere pedagog na pomoc vědy exaktní, redukuje Kanta na čísla 1724-1804, Seiferta na (telefonní) seznam jeho děl apod. Žáci se pak stávají ani ne tak encyklopediemi, jako spíše databázemi s uloženou změtí nikterak nesouvisejících čísel a prázdných pojmů.

Pakliže se naučíme rozumět pouze rámci, vnějšímu ohraničení, ale neuvidíme vnitřek, obsah, může se brzy stát, že začneme procházet oknem, uvidíme totiž jenom rám, ne sklo. Je jasné, že se pořežeme.