Také musíme být hrdi na skutečně demokratický způsob odebrání moci komunistické straně, té, kterou dnes volí slušné procento demokratických voličů. Komunisté se také na demokracii nejčastěji odvolávají a urputně skrze ni brání svou ideologii, která už je vlastně jenom nominální, čímž nechci říct, že nejsou v praxi nebezpeční. Abychom jim nekřivdili, ostatní demokratické strany jsou demokratické převážně také jen nominálně, zvláště ty parlamentní. Sami zástupci lidu často vynášejí nad demokracií v ČR hořké soudy, přičemž berou do úst pojmy nejtěžšího kalibru z aktualizované podoby totalitní hitparády. Někdy neváhají přepsat politickou historii tvrzením, že nacismus se vyvinul z demokracie, tedy sociální samozřejmě.

V demokracii se nakecá hodně hloupostí a nesmyslů. To je v pořádku, s tím se počítá. Nepočítá se ale s tím, že budou tyto demokraticky tolerované úchylky považovány za ztělesnění demokracie samé. Za nás bude lépe a s předsedou za lepší náladu? To je program demokratické strany? Jak se zdá, demokracie zůstala někde v půlce století stát a lekla se té hromady médií, kterými je v současnosti její maketa filtrovaná a tvarována do podoby holé věty, která prostě nemůže nést žádné politické sdělení, natož demokratické. Jestli se tomu demokracie raději nevyhnula odbočkou.

Zvláště demokraticky působí naše nadějné vypořádávání se s naším sebeponížením, které čtyřicet let vůbec nevypadalo demokraticky. Je to prostě dávno pryč a my jsme jiní, my jsme se přece vrátili ke svým demokratickým kořenům a všichni hojně citujeme Masaryka. Mnoho lidí prozřelo dírou v lodi na hluboké politické dno a demokraticky se rozhodli opustit jako politická havěť nejvěrnější soudružku ze všech soudružek, aby mohli vstoupit do nějaké demokratické strany a odtud pištět na své bývalé kamarády, završitele politických dějin. Ale buďme nakonec rádi, že jich tam nezůstalo víc, i tak jsou po patnácti letech demokracie fakticky druhým nejsilnějším politickým subjektem.

Demokracie je všude. Možná proto, že byla v tolika větách rozeseta jako pampeliška se po ní šlape a nelze se jí ani vyhnout. Je to denní oblek, který visí na skříni, a který si oblékáme každý den, když jdeme do práce. Sem tam je potřeba ho vyprat, ale jinak tuto beztvarou uniformu nosíme všichni. Není to žádná parádní důstojnická, je to taková ta umolousaná tramvajácká nebo nádražácká nebo kdovíjaká. My vlastně ani nejsme moc rádi, že ji nosíme, ale člověk přece musí něco dělat a nic lepšího zrovna není po ruce. Takže jsme rádi, když si pak v civilu nebo jen v trenýrkách odpočineme u toho piva. Cítíme se pak jako ten muž v reklamě, který se napije Budvaru a octne se ve společnosti fotbalistů, hokejistů, krásných žen a nějakých dalších neuvěřitelných postav na stísněném nádvoříčku střední Evropy. Je to ale společnost demokratická, na to pamatujme.