Vážené dámy, vážení pánové,

nejprve s údivem, později se vzrůstajícím pobavením jsem si přečetl otevřený dopis, který 12. dubna Radě ČT adresovali radní Zdena Hůlová a Petr Uhl a který se týká vašeho zamítnutí stížnosti ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera na mou reportáž pro pořad Fakta. S údivem jsem četl dopis proto, že jeho autoři zarážejícím způsobem znevažují vaše demokraticky přijaté kolektivní rozhodnutí ze dne 7. dubna. Tím, že se "necítí vázáni většinovým rozhodnutím" totiž vlastně říkají, že pro ně žádné další hlasování Rady ČT nemá smysl, protože jeho výsledek může kdokoli z radních zpětně zpochybňovat. S pobavením jsem dopis četl proto, že se jeho autoři chovají podobně jako můj tříletý syn David, který právě prochází vývojovou fází, označovanou psychology jako "období vzdoru a trucu vůči autoritám."

V dopise Zdeny Hůlové a Petra Uhla se píše, že "ČT a Ivan Brezina neunesli důkazní břemeno pravdivosti svého výroku". Jde o názor, který autorům nehodlám vymlouvat - zastávají ho totiž jen jako soukromé osoby. Jako členové Rady ČT ale byli přehlasováni názorem přesně opačným. Jejich emotivní reakce svědčí o tom, že se s tím prostě nedokázali vyrovnat -- neunesli fakt, že většina radních demokraticky rozhodla jinak.

Jak víte, důvodem zamítnutí stížnosti Jiřího Tuttera bylo, že jsem Radě předložil kompletní důkazy pro tu část svého komentáře v reportáži, která se týkala role Greenpeace. Z celé cca osmiminutové reportáže jde o pouhé dvě věty:

Jak už jsem uvedl na jednání Rady 7. dubna, tato tvrzení jsou zcela pravdivá, doložitelná a průkazná z následujících důvodů:

1. Organizace Greenpeace veřejně odmítá "současnou formu globalizace", která je podle aktivistů údajně jen "vzrůstající mocí korporací" ZDE. K apriorní kritice globalizace a činnosti nadnárodních společností využívají Greenpeace právě bhópálské téma. Například ve zprávě Greenpeace "Corporate crimes" ZDE se na str. 4 mluví o tzv. Bhópálských principech, jejichž zavedení aktivisté požadovali na summitu v Johannesburgu v roce 2002: "Rozhodli jsme se je nazývat "bhópálské", protože tato katastrofa více než jakákoli jiná zvýrazňuje současné selhání vlád ochraňovat veřejné zájmy a neschopnost korporací dodržovat základní standardy...". (překlad I. B.). V dokumentu "Bhopal and corporate responsibility" ZDE pak organizace Greenpeace vyjadřuje názor, že globální ekonomické síly, které údajně způsobily bhópálskou katastrofu, nejenže nezmizely, ale jsou dokonce silnější než kdy předtím.

Pořad Fakta je pořadem publicistickým, nikoli zpravodajským, takže je zde prostor pro autorský pohled. Posouzení, zda je Bhópál ke kritice globalizace jen "využit" nebo "zneužit" je jen věcí osobního názoru, vycházejícího z osobního názoru na globalizaci. Část diváků považuje globalizaci za negativní jev, část naopak za jev ambivalentní či dokonce pozitivní (stejně jako já jako autor reportáže). Pro ty druhé může být kritika globalizace založená na bhópálském tématu "zneužitím k politickému boji". Argumentuje totiž událostí, která byla sice velmi tragická, ale zcela ojedinělá a která sama o sobě o mnohorozměrném procesu globalizace vůbec nic nevypovídá.

2. Organizace Greenpeace mimo jakoukoli pochybnost vede bhópálskou kampaň, která má kromě anglické internetové stránky ZDE také vlastní českou internetovou stránku ZDE. Na této úvodní české stránce je pod galerií emotivních fotografií umístěna otázka: "Jak můžete pomoci obětem Bhópálu?"

3. Pokud si otřesený čtenář klikne na interaktivní odkaz, je přesměrován na stránku ZDE. Najde zde výzvu: "Podpořte toxickou kampaň Greenpeace". Na jednání Rady 7. dubna jsem vám předložil důkaz, že tato výzva byla původně provedena výrazně větším typem písma než ostatní texty na stránce. Po odvysílání reportáže ve Faktech aktivisté Greenpeace velikost písma zmenšili -- už tím de facto dokázali, že moje kritika způsobů jejich práce byla podložená.

4. Čtenář, který se pod vlivem emotivní argumentace utrpením obětí Bhópálu rozhodne podpořit toxickou kampaň Greenpeace, ji s pomocí běžných vyhledávačů najde na internetu ve dvou verzích:

a. ZDE je starší archivní verze toxické kampaně (do června 2002). Možnost podpory je zde čtenáři nabízena na horní vodorovné zelené liště, kde je umístěno tlačítko "JOIN" (což by se dalo přeložit jako "Přidej se"). Po stisknutí tlačítka se otevře tato stránka, kde je čtenář přímo žádán o pravidelné zasílání konkrétní finanční částky na účet Greenpeace -- stačí jen vyplnit číslo kreditní karty.

b. Nová verze toxické kampaně Greenpeace (od června 2002) má tuto adresu. Na levé liště zde bliká výrazná interaktivní výzva "Join -- support Greenpeace" ("Přidej se -- podpoř Greenpeace"). Po kliknutí se otevře stejně jednoznačná žádost o peníze jako u starší verze. Stejná výzva s žádostí o peníze je umístěna také na levé liště anglické stránky bhópálské kampaně Greenpeace: ZDE

Je tedy nepochybné, že organizace Greenpeace (a to jak česká pobočka, tak mezinárodní centrála) používá bhópálské téma pro sbírkovou (fundraisingovou) kampaň. Jakou část zisku z této kampaně dostanou oběti havárie?

5. V březnu 2003 mi tehdejší ředitel fundraisingu české pobočky Greenpeace ČR Václav Folda na můj dotaz odpověděl, že v roce 2001 činily příjmy Greenpeace 157 730 000 Euro. Celá tato částka podle něj pocházela z fundraisingu s výjimkou cca 2 % bankovního úroku, který byl ale také vygenerován z příjmů z fundraisingu.

6. Na můj další dotaz Václav Folda odpověděl, že jediné peníze, které kdy Greenpeace poslali obětem havárie, bylo 70 000 Eur pro kliniku Sambhavna. Příslušnou e-mailovou korespondenci s panem Foldou Radě ČT na požádání zašlu.

Na rozdíl od Zdeny Hůlové a Petra Uhla nevidím nic špatného na tom, že jsem jako autor kritizovaného pořadu dostal možnost vysvětlit Radě, z jakých informačních zdrojů vycházel. Zásada slyšení obou stran by byla naopak porušena, kdybych tuto možnost nedostal. Právě v tomto konkrétním případě se navíc ukázalo, jak je důležité, aby se Rada s argumenty autorů kritizovaných pořadů seznamovala "face to face".

Jak víte, vypracováním návrhu odpovědi stěžovateli pověřila Rada Zdenu Hůlovou. Paní radní měla k dispozici moje písemné stanovisko, ve kterém jsem zmiňoval všechny výše uvedené internetové stránky. Už ve chvíli, kdy na jednání přednesla svůj návrh na uznání oprávněnosti stížnosti, jsem si v duchu děkoval, že jsem využil nabídky pana Vondráčka a jednání Rady se osobně účastnil.

Paní Hůlová totiž s odzbrojující naivitou konstatovala, že internetu bohužel příliš nerozumí a že se jí prý proto některé stránky nepodařilo najít. Řekla, že mohla vycházet jen z toho, co se jí najít podařilo a právě proto že došla k závěru, že moje tvrzení nebyla podložená.

Kdybych tedy nebyl jednání Rady přítomen a vzápětí vám nepředložil výtisky příslušných stránek, Greenpeace by se svou stížností uspěli prostě proto, že paní Hůlová neumí používat internet.

Jak si totiž snadno můžete ověřit, všechny mnou uváděné internetové stránky jsou plně funkční a jejich vyhledání je s využitím klíčových slov otázkou několika vteřin. Opravdu nevím, jak si v tomto kontextu vysvětlit tvrzení obou autorů dopisu, že paní Hůlová případ zpracovávala "podle profesionálních zásad".

V dopise se dále doslova uvádí: "Ivan Brezina přesvědčoval Radu tím, že nechal kolovat (!) anglicky psané texty (Kolik členů Rady umí anglicky?). Členové Rady nedostali příležitost, aby si texty prostudovali." Toto tvrzení považuji za poněkud bizarní. Ano, skutečně jsem nechal kolovat vytištěné internetové stránky, které Zdena Hůlová nebyla schopna najít. Předtím, než jsem vám je předal, jsem je ale podrobně popsal a okomentoval - už tím padá argument, že si je radní nemohli prostudovat. Navíc šlo jen o krátké propagační slogany (viz výše). Kritiku Zdeny Hůlové a Petra Uhla, že někteří radní neumějí anglicky, raději ponechávám bez komentáře. Nevím totiž, zda ji zamýšleli jako kritiku mou nebo spíš jako sebekritiku.

"Mohli jsme nabýt dojmu, že radní budou rozhodovat spíše podle svých minulých osobních či sdílených zkušeností, a nebudou posuzovat důkazy, zda dvě sporné věty jsou pravdivé," píší autoři dopisu. Tohoto dojmu jsem nabyl také - především z přehnaně emotivní reakce Petra Uhla, který se mně snažil doslova "ukřičet." Potvrdil tak moje úvodní podezření, že v jeho případě nejde o nezaujaté naslouchání věcným argumentům a důkazům pravdivosti, ale o osobní rezidua předešlých mediálních sporů.

Ačkoliv moje úvodní slovo na jeho adresu nebylo žádným "urážlivým útokem", znovu se omlouvám, pokud tak snad na někoho z radních působilo. Šlo pouze a jen o konstatování, že pan Uhl mou reportáž nemůže hodnotit už z principu. Loni na jaře byl totiž jedním z hlavních aktérů událostí ve Straně Zelených (záměrně používám neutrální formulaci), které jsem v tisku několikrát kritizoval.

Skupina kolem Jakuba Patočky a Jana Beránka, do níž tehdy pan Uhl patřil, mi za moje články dokonce vyhrožovala žalobou. S Petrem Uhlem jsem se střetl i srpnu 2001 v Lidových novinách v polemice o násilném zabírání půdy bělošských farmářů v Zimbabwe, ve které mně vykreslil jako rasistu. Pokud tedy Zdena Hůlová k popisu jednání Rady používá právnickou terminologii, byl jsem v situaci jedné ze stran soudního sporu, která vznese legitimní námitku podjatosti soudce.

Na otevřený dopis dvou radních reagoval na serveru Česká media Petr Štěpánek, který jej nazval "neuvěřitelným" a oba jeho autory vyzval, aby (pokud odmítají být loajální s demokraticky přijatým rozhodnutím) rezignovali na své funkce. Jeho článek najdete ZDE. V odpovědi na Štěpánkovu výzvu Zdena Hůlová tvrdí, že prý se mi jako autorovi "nepodařilo získat ověřená fakta" a že jsem "pouze aproximoval". Její text najdete ZDE .

Paní Hůlová se ve své reakci mýlí -- jak jste viděli výše, pro všechna tvrzení, která v reportáži zazněla, mám dostatek hodnověrných důkazů. Ověřeným faktem je využití bhópálské tragédie ke kritice globalizace a k finanční sbírce, ověřeným faktem je celkový roční příjem Greenpeace z fundraisingu (cca 160 milionů Eur), ověřeným faktem je výše částky, kterou organizace poskytla obětem havárie (70 tisíc Eur).

Nepoměr mezi oběma částkami je zcela očividný - finanční pomoc Greenpeace obětem za celou existence bhópálské kampaně je zhruba rovna ročnímu platu jednoho jediného zaměstnance Greenpeace v západní Evropě. Jedinou "aproximací" byl můj odhad, kolik peněz z celkového ročního zisku Greenpeace tvořil příspěvek veřejnosti na bhópálskou kampaň.

Přesné číslo nelze zjistit už proto, že Greenpeace vede kampaní víc (například na ochranu velryb či klimatu) a že peníze vybírá dohromady na všechny tyto kampaně. Na jednání Rady jsem proto odhadl, že bhópálská kampaň mohla přinést asi jednu desetinu celkových příjmů Greenpeace, tedy asi 16 milionů Eur ročně.

Příspěvek obětem by ale bylo možno označit za "nepatrný" i v případě, že by kampaň vynesla jen jednu setinu celkových příjmů - tedy 1,6 milionu Eur. Jinými slovy: víme, že zisk Greenpeace z bhópálské kampaně byl mnohonásobně větší než příspěvkem jejím obětem. Jediné, co se snažíme odhadnout je, zda byl větší cca 228 krát (v případě zisku ve výši jedné desetiny celkových příjmů) nebo "jen" 22,8 krát (v případě zisku ve výši jedné setiny celkových příjmů). Ke zjištění těchto čísel stačí vzít do ruky kalkulačku.

Tato úvaha je zcela logická a legitimní a rozhodně nejde o žádnou "dojmologii". "Dojmologií" je naopak názor Zdeny Hůlové, že se redakce publicistiky ČT odvysíláním mé reportáže profesionálně "sekla". Redakce publicistiky tím naopak naplnila své veřejnoprávní poslání, spočívající v poskytování "ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů" (viz zákon 483/1991 sb. o České televizi).

Pokud je mi totiž známo, žádná fakticky podložená kritika činnosti Greenpeace se na obrazovce ČT nikdy neobjevila, zatímco nekritická adorace ekologických hnutí je pravidlem například v pořadu Nedej se!, jehož metody práce sama Rada ČT několikrát důrazně odsoudila. Prudká emotivní reakce Greenpeace a malé skupinky názorově spřízněných členů Rady mně jen utvrzuje v přesvědčení, že jsem v zákulisí nadnárodního zeleného koncernu objevil něco, co mělo zůstat veřejnosti utajeno.

V Praze 21. dubna 2004

Ivan Brezina