Kazan, vlastním jménem Elia Kazanjoglous, se poprvé proslavil, když v roce 1942 inscenoval hru Thorntona Wildera The Skin of our Teeth (Jen o chlup). S Arthurem Millerem režíroval hru Všichni moji synové a pak Smrt obchodního cestujícího. S Tennesseem Williamsem spolupracoval v roce 1947 na inscenaci Tramvaj do stanice Touhla a později na dalších.

Pro některé lidi Kazan poškodil svou pověst tím, že během období mccarthyismu ve Spojených státech vystoupil před parlamentním výborem pro "neamerickou činnost" a udával tam osoby, o nichž tvrdil, že byly spolu s ním v polovině třicátých let členy komunistické strany.

Po tomto svědectví ochladlo Kazanovo přátelství s Arthurem Millerem, který si napsal do deníku: "Obětoval by i mne."

Kazan ve výboru svědčil o tom, že vstoupil do komunistické strany v létě roku 1934 a odešel z ní o půldruhého roku později, v deziluzi z toho, "co mu řekli, že si má myslet, říkat a dělat".

Později se hájil, že se ve výboru pro "neamerickou činnost" zmínil jen o jménech, které výbor už stejně znal. Jiní tvrdili, že alespoň polovina osob, které udal, výboru do té doby známa nebyla.

Někteří kritikové viděli ve filmu V přístavu ospravedlnění pro Kazanovo rozhodnutí spolupracovat s kongresovým výborem. Hrdina filmu, jehož hrál Marlon Brando, poruší slib mlčení v docích a odvážně bojuje proti zkorumpovanému a vražednému předáku odborového svazu.

Ve své obsáhlé autobiografii z roku 1988 vzpomíná Kazan otevřeně na mnoho milostných románků se ženami, které měl během let, včetně poměru s Marilyn Monroeovou. "Mé milostné románky byly pro mě zdrojem znalostí, byly mým vzděláním," napsal. "Po mnoho let jsem v této oblasti a nejen v této bolasti lhal a na to nejsem pyšný. Ale musím dodat toto: mé poměry se ženami mi zachránily život. Zůstala mi šťáva a nevyschl jsem, neproměnil jsem se v prach a neodvanul mě vítr."