My všichni, kteří nyní máme mokrou jen hubu od piva, samozřejmě víme nejlépe, co je potřeba - a jen obtížně se vciťujeme do lidí, kterým doma nezůstalo skoro nic. Občané Solenice, kteří to dostali od přehrady z první ruky, určitě nechtějí kapitulovat a rozhodně jenom nečekají, až "jejich" problémy za ně vyřeší někdo jiný.

Od samého začátku povodně v jejich obci totiž museli spoléhat hlavně sami na sebe a jak jsme se od některých dozvěděli, nepomohla jim příliš mnoho místní povodňová komise, ale dokonce ani jejich starostka.

Nejenže byli před nebezpečím varováni pozdě, takže si nestačili uklidit všechny věci do bezpečí, ale na pospas je nechal i jejich Místní úřad. Mateřskou školu si děti musely vyklízet samy a na evakuaci obyvatel v záplavovém pásmu nikdo prý příliš důsledně netrval.

Některým občanům, kteří potřebovali náhradní ubytování nebylo vyhověno i přesto, že v obci se nacházejí bezpečně položené volné byty. Je zřejmé, že až opadnou emoce, na řadě postižených míst vyplave na povrch mnoho pochybení a to ne proto, že by nebyly zkušenosti, ale proto že dobrou vůli neměli ti, kteří ji mohli a měli projevit.

Fotogalerie z obce Solenice mluví sama za sebe. Gigantický kolos stavby druhé pětiletky přehrada Orlík musela vypustit v kritickou chvíli tak obrovské množství vody, že se její stopa dramaticky vryla do krajiny jako nikdy před tím. Voda zničila cestu k elektrárně přehrady, zvedala a drtila betonové panely jako sirky, zbořila část mostu a do výše dvou metrů zaplavila okolní domy stojící v cestě.

Když jsme tam ve čtvrtek přijeli, lidé se již snažili odklízet těžce devastované vnitřky budov. Snímky prostoru zdravotního a zubařského střediska jsou skličující, ale jejich soukromý nájemce, asi padesátiletá paní doktorka, má onu naději a je rozhodnuta vše obnovit.

Když člověk vidí bezprostřední následky prudké povodně, teprve potom je schopen vnímat ničivou sílu přírodního živlu. Pohled na zatopenou Kampu je mrazivý, pohled na bezprostřední následky prudké povodňové vlny je deprimující. Zdejší lidé se na nás dívali překvapeně a posléze se začali i svěřovat se svými problémy. Nad jejich hlavami prý zde létaly pouze vrtulníky a my jsme byli údajně první lidí zvenčí, kteří se sem po vlastních přišli podívat.

Když jsme opouštěli toto místo, uvědomili jsme si plně handicap této malé obce, která leží skryta v údolí mimo civilizaci. Přehrada, která ční v pozadí vysoko na jejím panoramatu a která je pro zdejší lidi každodenní přítomností, stala se na okamžik jejich neblahým osudem. Architektonicky nevzhledná obec se zástavbou z padesátých let, kdysi určenou převážně pro zaměstnance přehradní nádrže, se nemůže ani na okamžik rovnat skvostné Praze.

Není tu kromě krajiny a řeky nic zajímavého a přesto zde lidé žijí, pracují a podnikají, jak se dá. A tak bylo snad přímo symbolické, že zatímco na druhé straně za přehradou se po hladině proháněl parník s výletníky a na přilehlých stráních panuje čilý rekreační ruch, dole pod přehradou v postižené obci Solenice se lidé znovu probouzejí k životu. Mají totiž nepochybně vůli, odhodlanost, nezdolnost víry a především onu vlastní, nikým nezprostředkovanou naději.