Problémem textu O. Tihlářové je především to, že se soustředila pouze na jediný rys prózy - a vlastně ani ne prózy, nýbrž autorky prózy. A to na její (úctyhodný) věk. Bohužel tím se odřízla od všech dosud charakterizovaných žánrů, a nevytvořila tak ani recenzi, ani úvahu o stavu českých literárních soutěží, pouze cosi naslepo vykřikla do prostoru - bez konkrétních argumentů i zdrojů: anketu LN opravdu nelze považovat za zdroj, protože se jedná o "ex post" akci - udělení ceny knize, která už JE vydána. Zde si autorka nepříjemně protiřečí.

Talent a nadání jsou zřejmě kategoriemi konvenčně spojovanými s nastupující generací a nad ambicemi té "sestupující" se často jen pousmějeme. , píše Tihlářová. Opět nepodložené tvrzení, které - jak doufáme - nevyjadřuje osobní autorčin postoj, protože tak by nedávná absolventka pětiletého studia o literatuře skutečně uvažovat neměla, neboť by o všech níže uvedených soutěžích měla vědět (dokonce se jich mohla účastnit). Vzhůru tedy ke skutečným argumentům a faktům:

Literární soutěže (a vůbec soutěže o literatuře) měly velkou tradici zejména před tzv. "sametovou revolucí", ovšem o jejich kvalitě v současné době úspěšně pochybujeme; i přesto je však třeba přiznat, že se občas porotě dařilo doprovodit "na světlo čtenářovo" i vyložené talenty, které přečkaly i převrat režimů - připomeňme aspoň Sylvu Fischerovou, Norberta Holuba, Soňu Záchovou apod. Po listopadu náhle vzniklo všeobecné mínění, že NYNÍ je možné vydat všechno! A chvíli tomu tak skutečně bylo, než nakladatelé a autoři, kteří si svá díla vydávali sami, prodělali velké peníze a u čtenářů selhali. Zhruba od poloviny 90. let se proto soutěžení znovu rozjelo, a to v dosti slušné intenzitě. A věkové omezení? Snad jen skutečný omezenec, vyhlašující soutěž, by něco podobného připustil, pokud k tomu nemá jiné konkrétní důvody (např. viz dole Prima sezona)... A tak začněme připomínat konkrétní akce, aby případné talenty z řad středních a starších autorů neměly pocit, že pro ně už je uzavřeno...:

Každé dva roky se koná celostátní soutěž Nepište do šuplíku pořádaná knihovnami severní Moravy a Slezska a konaná v Havířově, kde běžně vítězí generace střední či starší, čímž dochází k velmi produktivnímu autorskému "tření" mezi generacemi a k diskuzím mezi nimi.

Každý rok na počátku července se koná literárně-recitační týdenní pobyt ve Šrámkově Sobotce (stejnojmenný festival), kde běžně soutěží v literárním projevu zástupci všech generací.

Nakladatelství Ivo Železný vloni uspořádalo první ročník soutěže o Cenu Josefa Škvoreckého, kde se věk účastníků dokonce vůbec neuváděl, a tak například druhé místo obsadil severomoravský debutant (a dlouholetý místní novinář) Marek Kupec s cyklem rybářských povídek.První cenou v této soutěži, jíž předsedal samozřejmě J. Škvorecký, pak bylo bezplatné knižní vydání soutěžního cyklu.

Pak existují i soutěže určené pro určitou věkovou skupinu, protože si to žádá obsah vlastní soutěže; takovou je například Prima sezona konaná každoročně v Náchodě a určená středoškolské mládeži, jež jinak nemá příliš mnoho příležitostí k publikaci - což je fakt, na který autorka Tihlářová vůbec nepoukázala. Teenagerovské prózy a básně totiž nejsou pro většinu nakladatelů přijatelné už proto, že jsou od "tak" mladých autorů. Literární časopisy - ty skutečně takzvaně prestižní - také tisknou spíše až vysokoškolské práce a teenagerovské se na jejich stránkách objevují jen zřídka. Některé možné důvody takového stavu viz dole.

Literární Luhačovice jsou poměrně nová akce, konaná na konci června Střední školou knihovnickou v Luhačovicích. Zde sice nejde o klasickou soutěž s vyhlášením vítězů a poražených, zato tady kdokoli, kdo zaplatí symbolické účastné, může strávit týden s předními českými autory a literárními historiky a nechat si od nich radit, jak ve své tvorbě dál, případně domlouvat publikaci v médiích, do nichž mají přítomní profesionálové přístup.

Tak bychom mohli pokračovat v dalším výčtu ještě docela dlouho. Věnujme se tedy chvíli tomu, proč by měly být dle autorky pozdní debuty něčím výjimečným. Ony totiž nejsou, a to nejen v kontextu posledního desetiletí minulého století. Důvody k pozdnímu debutu jsou u různých autorů samozřejmě různé: mohou být politické, jak tomu bylo u Bohumila Hrabala, Egona Bondyho či Ivo Vodseďálka nebo si prostě jen autoři počkali na publikaci s tím, že tak činí v době "moudré zralosti až stáří": J. Š. Kubín, L. Nezdařil, L. Hořká a samozejmě v poslední době i Tihlářovou akcentovaná K. Legátová.

A nyní k nakladatelům. Skutečně preferují mladé autory? V produkci nezávislé autorské tvorby jsou stále úspěšnější nakladatelství HOST, Torst a například i zmíněná Paseka (ač její produkce převzetím části závazků z jiného nakladatelství poněkud rozbředla, jak se domníváme). Nejen Legátová je důkazem toho, že starší generace má slušný, ne-li lepší přístup ke knižní publikaci než generace mladá: vzpomeňme aspoň hitovku posledních let, prózy Ivana Landsmana (Pestré vrstvy, Fotr), který pracoval celý život jako horník a publikovat začal až velmi, velmi pozdě.

Zastavme se však ještě jednou u mladých autorů a podívejme se na důvody, proč bývají preferovány texty autorů dřívějších generací: mladí autoři trpí často nedostatečnou sebekritikou, a protože je příjemné vidět své jméno v prestižním literárním časopise, často "pouštějí do éteru" nedodělané texty či texty vyloženě podprůměrné, z nichž má pak redakce potíže vybrat k publikaci vůbec něco. Starší autoři jsou nesrovnatelně skromnější, a proto přikračují k publikaci, až když jsou si jisti, že mají co říci. Oni totiž nehledají, oni pokorně sdělují, co nalezli.

Krátký, nevyargumentovaný text O. Tihlářové tedy není, jak slibuje jeho titulek, "neomalený", ale smutně nepřesný. Pravdivý a cenný je POUZE v tom ohledu, že upozorňuje na výjimečnou spisovatelskou osobnost, jíž se ovšem již dostatečně věnují příslušné české literárně-historické časopisy i literárněvědní historikové.

P. S. Těsně před tiskem je například sci-fi (!) román Ludmily Freiové, sedmdesátileté české autorky. Rukopis má 1 300 normostran, a přesto je českým nakladatelem připravován k vydání.