27. 7. 2015 / Jan Čulík
Případ Petra Hartmana, jemuž, jak vděčně píše, čtenáři Britských listů finančně pomohli už v minulosti, není jediným případem, kdy se člověk na hranici svých existenčních možností dostal do katastrofální situace.
Nedávno jsme vás informovali o případu Jiřího Lofa, invalidy prvního stupně, který trpí arterosklerozou tepen a prodělal dvojitý bypass tepny . Na kotníku má bércový vřed cca 8 cm v průměru, který mu na chirurgii vyřezali a dodnes tuto ráno hojí. Panu Lofovi hrozilo, že skončí jako bezdomovec, protože jako nemocný neměl možnost vydělat prostředky na činži. Stát mu sice údajně uznal, že panu Lofovi náleží finanční podpora, ovšem prý ji může dostávat až od října 2015! Informoval jsem o jeho situaci ministryni sociálních věcí paní Marksovou-Tominovou, přislíbila, že případ dá k prošetření, zatím jsme od ní nedostali žádnou reakci. Přitom i pan Jiří Lof navzdory určité finanční pomoci, které se mu dostalo od našich čtenářů, stále stojí na pokraji finanční propasti.
Jiným případem byl případ pana Jana Posoldy ze Zlína, pacienta po mrtvici, který se těžce zadlužil, protože pomáhal synovi s problémy jeho firmy. Pan Posolda argumentoval, že by dluhy dokázal postupně splácet, avšak státní systém sociálního zabezpečení mu dlouho odpíral jakoukoliv pomoc. Nyní, když mu určitou pomoc už poskytl, pan Posolda skutečně pravidelně platí splátky z dluhů, ovšem jeho zdravotní stav a zdravotní stav jeho manželky se ve stresu, v němž žijí, výrazně zhoršuje.
Jsem si jist, že výše vyjmenované tři případy pana Lofa, pana Hartmanna a pana Posoldy jsou jen špičkou ledovce.
Jak je možné, že k takovýmto případům v České republice vůbec může docházet? A jak je možné, že se lidé zabývají nejrůznějšími pitomostmi - viz například nesmyslné ideologické řeže na facebooku - ale zásadní problémy, jako je lidskost a péče o lidi, kteří přece nemohou být necháni naprosto na pospas krutému osudu, je nezajímá?