Xenofobii lze překonat posilováním lásky k vlasti

29. 7. 2015 / Adam Votruba

I já odmítám rasismus či diskriminaci lidí podle etnického či jiného původu a velmi oceňuji, když Britské listy upozorňují na jeho konkrétní případy. Přijde mi však podivné, pokud se antiislamismus ztotožňuje s rasismem, i když je to doprovozeno odpovídající definicí. Nevidím totiž jiný důvod pro rozšiřování klasické definice rasismu než ten, že tento pojem má nezpochybnitelný dehonestující aspekt. Je to podobné, jako když putinský režim označuje své nepřátele za fašisty.

Brojí se zde proti paušalizování, ale na druhou stranu se paušalizuje. Češi jsou xenofobové a rasisti („Je velmi nepříjemným překvapením zjistit, že česká společnost se v těchto dnech projevuje jako nesnášenlivá, zlá, krutá a rasistická komunita.“), zatímco islám je mírumilovné náboženství.

Možná bych mohl říci, že se s Vámi shodnu v cíli, ale nikoliv v postupu. Domnívám se, že strategie Britských listů v potírání nesnášenlivosti je chybná a dokonce kontraproduktivní. I já jsem se snažil v minulosti prosazovat snášenlivost (zejména vůči českým Romům a sudetským Němcům), chtěl jsem tak ovšem činit v duchu biblického: „Neubližujte cizincům, neboť sami jste byli cizinci v zemi egyptské.“

Tento výrok apeluje na empatii: I vy jste zažili ponížení, proto se máte a můžete se vcítit do těch druhých a podle toho s nimi zacházet. Spílání publiku, které předvádějí Britské listy, podle mého soudu empatii neprobouzí, ale naopak spouští obranné mechanismy, kdy se adresát má potřebu hájit a nikoliv vciťovat. Svědčí o tom i některé uveřejněné čtenářské reakce.

Ač to zní možná paradoxně, osobně se domnívám, že xenofobii lze daleko spíše překonat posilováním lásky k vlasti než haněním vlastního národa. Příklad vidím u Bernarda Bolzana, který je dnes vyzdvihován za to, že ve své době (na počátku 19. století) odmítl jazykový nacionalismus. Málo se však připomíná, že neodmítal vlastenectví jako takové. Chápal ho jako projev lásky k bližnímu obrácený k těm lidem, kterým můžeme svou prací neúčinněji prospět. Také zdůrazňoval, že nevraživost mezi Čechy a Němci (v jeho pojetí „dvěma větvemi téhož národa“) pramení z nedostatku vlastenectví.

Mohl bych si také vypomoci paralelou z díla Ericha Fromma, který zdůrazňuje, že sebeláska je nutnou podmínkou lásky k jiným lidem a naopak: nedokážeš-li milovat jiné, nedokážeš milovat ani sám sebe. Sobectví a (sebenenávistný) altruismus jsou podle Fromma jen odvrácené strany téže mince – neschopnosti milovat. Domnívám se, že s nacionalistickým šovinismem a národním flagelanstvím je to podobně. Měli bychom rozlišovat mezi projevy šovinismu a vlastenectví. Ten, kdo projevuje na demonstracích nenávist vůči Romům, muslimům či židům, neprojevuje vlastenectví. Nejde o lásku k vlasti, neboť pro svou vlast neudělal nic.

Kdo má rád své češství, tomu přece nic nebrání mít rád i Němce, Francouze, Maďary, židy atd. Pozitivní citový vztah ke své kultuře posiluje podle mého soudu i pozitivní vztah ke kulturám jiným.

Národní flagelanství poněkud připomíná výše zmíněný Frommův altruismus. Ač se altruista i flagelant cítí morálně na výši oproti všem ostatním, psychologicky se v lecčems podobá sobci a rasistovi. (Pochopitelně nechci srovnávat rasismus a flagelanství z hlediska jejich společenské škodlivosti.) To neznamená, že neuznávám nutnost kritického pohledu na vlastní národ. Kritický pohled by však měl měřit oběma stranám stejně a nikoliv vysílat na adresu vlastní národa takové výroky, které by zněly velice xenofobně, pokud by byly řečeny na adresu někoho jiného. Zajímavým způsobem to ukázal Jan Nushart na výroku Milana Kohouta v diskuzi pod jedním článkem na Deníku Referendum.

Osobně vlnu xenofobie do značné míry chápu a doufám jen, že časem a získanými zkušenostmi se její hroty v české společnosti otupí. Nezapomínejme však, že Středoevropané mají špatné zkušenosti se soužitím různých etnik na jednom území (tj. v rámci jedné společnosti) a to mnohem více než lidé na Západě. Máme v historické kolektivní paměti Mnichov, nacistickou okupaci i občanskou válku v Jugoslávii. Měli bychom teď věřit, že jsme skutečně vyřešili problém soužití různých kultur natolik, že případná změna etnické skladby evropského obyvatelstva nepovede v budoucnu k občanským válkám či pokusům o genocidu?

Pokud se podíváme do historie, vidíme, že mírovou koexistenci mezi kulturami v rámci jednoho prostoru vždy zajišťovala nejsnáze nějaká univerzální ideologie, ať už náboženská či sekulární (křesťanství, islám, komunismus apod.) Přesto se domnívám, že cestou k mírovému soužití lidstva je spíše posilování vlastenectví spolu s respektem a zájmem o jiné kultury než prosazování univerzální ideologie. Univerzalismus sice zajistí mír mezi svými nositeli bez ohledu na jejich kulturní původ, na druhou stranu univerzální ideologie má vždy tendenci k tomu, aby přesvědčovala všechny ostatní o své správnosti a šířila se agresivními prostředky do celého světa. Ideologie tak potřebuje obraz nepřítele možná mnohem spíše než kultivované vlastenectví, které je prosté šovinismu.

Nezapomínejme mimochodem, že empatie by neměla začínat ve chvíli, kdy se do Evropy přeplaví zbědovaný uprchlík. Ten je bohužel dnes často důsledkem nemoudré politiky Západu. Je to sice proti logice kapitalismu, moudrost by nás však měla vést k tomu, abychom umožnili třetím zemím, aby si budovali fungující ekonomiku a fungující sociální stát, a ne, abychom využívali jejich institucionálních slabostí k obohacení západních nadnárodních firem. A ač to zní možná cynicky: svržení diktatury demokracii nezajistí. Diktatura nakonec může být pro obyvatelstvo lepší než chaos občanské války.

Vytisknout