Proč jsou mnozí Češi ve své pohodovosti tak nelidští?

28. 7. 2015 / Jan Čulík

"Z hlediska objektivních podmínek jsme někde mezi pěti procenty zemí s nejlepšími příležitostmi a možnostmi pro své obyvatele na světě. Máme vynikající zdravotnictví, nadprůměrné vzdělání zadarmo, skoro absolutní svobodu slova a minimální chudobu. Žijeme si v komfortu, který je pro naprostou většinu obyvatel téhle planety nepředstavitelný," píše Čermák.

Uznávám, že je to pohled zazobaného manažera, který ze své klimatizované limuzíny nemá asi zrovna mnohostrannější informace o životě v České republice - proč proboha musí Čermák, například jezdit V PRAZE, která má má jeden z nejlepších systémů veřejné dopravy, antiekologicky do zaměstnání autem a přispívat k nesnesitelným a zdravotně škodlivým automobilovým zácpám v hlavním městě?

Rozumím argumentu Miloše Čermáka, že je pro život daleko konstruktivnější - a vlastně i zdravější - dívat se na skutečnost kolem nás optimisticky. Jak známo, pokud nemalujete čerty na zeď a spíše očekáváte pozitivní výsledek a konstruktivně pro něj pracujete, namísto, abyste jen negativisticky nadávali, velmi často svým pozitivním přístupem vyvoláte pozitivní výsledek.

Je také pravda, že i když Češi obecně nemají moc peněz, většina z nich zřejmě dnes netrpí ani hladem, ani nedostatkem, ani útlakem. V ČR žije pod hranicí chudoby "jen" deset procent obyvatelstva, v EU průměrně je pod hranicí chudoby dnes 25 procent obyvatelstva. Z takzvaného koeficientu GINI, který měří sociální nerovnost v zemi, vyplývá, že Česko stále ještě patří k těm zemím světa, které jsou sociálně nejrovnější.

Z toho všeho se Češi jistě mohou těšit, to má Miloš Čermák pravdu. (Otázka je, jaký je trend - bude se hospodářská a politická situace v Česku zlepšovat, nebo lépe už bylo?)

Jde ale o jinou věc. V Britských listech neustále narážíme na případy lidí, žijících na hranici chudoby, které v případě onemocnění systém zničí a promění je v bezdomovce, protože pro ně neexistuje spolehlivé sociální zabezpečení. Pak je jejich osud ještě horší. Ministryně sociálních věcí paní Marksová-Tominová nám napsala, že "dokud nebude existovat zákon o sociálním bydlení, systémová pomoc pro takto postižené občany v ČR nebude existovat". Jak to, že to média nechává chladným? Jak to, že Miloš Čermák nepíše o tom, že český občan, který sotva vyžívá ze svého minimálního důchodu, je existenčně a posléze fyzicky zničen, pokud náhodou onemocní. Jak to, že nemocný člověk v ČR si musí platit 200 Kč za obvazy a dezinfekci? Situace, jakou nám opakovaně líčí jí postižení čtenáři, se vlastně rovná vraždě státem. Jak je možné, že to lidi nezajímá? Jak je možné, že Miloš Čermák může při svém ultrapozitivním líčení dokonalosti České republiky klidně spát a tyhle věci ve svých článcích nezaznamenávat?

Ve Velké Británii žije zřejmě daleko větší množství chudých lidí než v ČR, také je tam daleko více příslušníků tzv. underclass (v Rakousko-Uhersku se tomu dříve říkalo "lumpenproletariát", ožebračených, ubohých a nevzdělaných lidí). Nicméně by se tam nikdy nemohlo stát, aby člověk, který onemocní skončil na ulici, anebo aby si občan bez finančních prostředků musel sám platit za obinadla.

Ve Skotsku existuje zákon, který nedovoluje bezdomovectví. Jakmile policista najde občana, spícího na ulici, má zákonnou povinnost ho do 24 hodin umístit v nějakém sociálním přístřeší.

V ČR existuje přes 30 000 lidí, žijících na ulici. Jak to, že to Miloše Čermáka nezajímá? To nejsou lidi?

V ČR je přibližně deset procent obyvatelstva, téměř 1 milion lidí, postižen dluhovým otroctvím. To má také vyvolávat optimismus? Jak to, že to Miloše Čermáka v jeho optimismu nezajímá?

Je známo, že skoro nikdo, kdo byl odsouzen do vězení, se v ČR už nikdy ze stigmatizované pozice nedostane. Jste-li odsouzen třeba jen na krátkou dobu, je to trest doživotí. Proč to Miloše Čermáka nezajímá?

Občas mluvím v ČR s důchodci. Zrovna jsem hovořil s jednou paní, žijící v malé garsoniéře na okraji Prahy, jíž zbývá po zaplacení činže z důchodu na všechny ostatní výdaje celých 2500 Kč na měsíc. Jsou to normální, středostavovští občané, které po odchodu do důchodu český stát ožebračil.

Jak to, že osud takovýchto lidí Miloše Čermáka a Hospodářské noviny nezajímá? Že by o nich nevěděli? Nebo si jejich existenci nepřipouštějí? Nebo ji vytlačují ze svého vědomí? Nebo jim existence tohoto šíleného útlaku nevadí?

Mám nepříjemný dojem, že v ČR vládne nade vše povrchní ideologie. Ta převálcovala, zdá se i tu obyčejnou slušnost a lidskost. Vidíme to na přestřelkách na Facebooku i v médiích, které se zabývají pitomostmi, avšak věci, o něž opravdu jde, zůstávají neřešeny.

Typickým příkladem byla nedávná katastrofa rychlostního vlaku v moravské Studénce. Proboha, vždyť šlo o lidská zranění a lidské životy! Všichni řešili národnost řidiče kamionu, který vjel na přejezd poté, co už svítilo výstražné červené světlo, případně diskutovali o dalších podružnostech. To nejdůležitější, že totiž v moderním světě nemohou vůbec z bezpečnostních důvodů existovat u železničních tratí přejezdy, nikdo neřešil. Proč se tolik Čechů zabývá ideologickými podružnostmi a nejsou schopni projevit obyčejný každodenní pragmatismus? Proč je jako první nenapadne, že u Studénky prostě už měl dávno - kvůli zachování lidských životů - stejně jako všude jinde na jedné z nejvytíženějších železničních tratí v ČR, kudy jezdí Pendolíno rychlostí kolem 140 km/h, mimoúrovňový přejezd? Proč je tak těžké hovořit o praktických věcech a bezodkladně realizovat jejich nápravu? Proč raději šíříme ideologické bláboly a hašteříme se tzv "zprava" či "zleva" (Česko netuší, co je skutečná pravice či levice) na Facebooku?

Všímám si často situace na českých silnicích, které jsou nebezpečné a nebyly napraveny ani čtvrt století po pádu komunismu. Kdežto ve Francii či v Británii nenaleznete na silnicích křižovatku tvaru T nebo X, pokud u ní není funkční semafor, a to čtyřiadvacet hodin denně, a všude jinde jsou kruhové objezdy (ty jsou daleko bezpečnější, protože stačí, aby se řidič díval jediným směrem, nemá nutnost jako na křižovatce typu X dívat se do tří směrů najednou, což je nebezpečné) v ČR dodnes jsou mimo města skoro všude ony staré nebezpečné křižovatky typu T nebo X, přestože by často stačilo prostě na silnici barvou nakreslit kruhový objezd.

Proč to Češi neřeší a je jim jedno, že na silnicích umírají lidé?

Uznávám argument Miloše Čermáka, že bychom neměli být škarohlídi a pohlížet optimisticky do budoucnosti. Avšak pokud zároveň nezaznamenáme, že v Česku umírají chudí lidé, kteří se dostanou v důsledku onemocnění do finančních potíží, protože jim stát nepomůže, že 1 milion lidí je v dluhovém otroctví (ČR v tomto smyslu patří k nejpostiženějším zemím v Evropě), že třicet tisíc lidí je nuceno žít jako bezdomovci na ulici, že člověk, který je propuštěn z vězení, už skoro nikdy nedostane možnost začlenit se do společnosti, že mnoho starších občanů, kteří celý život pracovali, dnes v podstatě ani nemá na jídlo, pokud to nezaznamenáme a z normální slušnosti či lidskosti se nepokusíme proti tomu něco dělat, výzvy Miloše Čermáka ohledně toho, že nemáme důvody bědovat a všechno je v pohodové České republice vlastně v pořádku, nebudou ničím jiným než strašlivým pokrytectvím.

Jak to, že lidé dokáží tolerovat nebo dokonce ignorovat, že jejich bližní se potýkají s nouzí, nebo jsou dokonce bez jakéhokoliv vlastního zavinění na pokraji existenční i osobní katastrofy?

Je to zjevně obdobná nelidskost, která nyní vyvolává v České republice vlny netolerantní nenávisti vůči ubohým lidem, kteří jsou postiženi válkou a pronásledováním v severní Africe.

Vytisknout