V souvislosti s nynějším hledáním nového prezidenta ČR se v českých médiích začíná plíživě a zdánlivě neškodně opakovat i vskutku nebezpečný mýtus o bývalém československém prezidentu Gustávu Husákovi. Ten prý totiž od svého uchopení moci v dubnu 1969 zabránil politickým procesům proti svým odpůrcům a v nemalé míře se prý též zasadil o nastolení právního řádu v tuzemsku.

Koneckonců to má dokazovat i fakt, že v roce 1975 za Československo podepsal v Helsinkách mezinárodní pakty o lidských právech, které také respektoval. Jak už ale řekl jiný byvší komunistický mocipán: Michail Gorbačov, polopravda je horší než lež. Což platí i pro ten mediálně nově prosazovaný husákovský "kult". Neboť vše bylo zcela jinak - a vlastně přesně opačně.

Tak například: mezinárodní pakty o lidských právech nevznikly až v roce 1975 v Helsinkách, nýbrž byly Valným shromážděním OSN přijaty 10. prosince 1968 (odtud též Mezinárodní den lidských práv) a tentýž den je podepsalo i Československo; v Helsinkách v roce 1975 se k nim jen podepisovaly protokoly o jejich dodržování a v Československu před jeho zákony dostaly přednost až novelou tehdejší Ústavy v roce 1991 -- tedy dávno po Husákově abdikaci.

I politické procesy s odpůrci Husákova režimu se konaly. Byly jich tisíce a jen k těm nejznámějším patřily například procesy s Chartou 77 a později i s Jazzovou sekcí. Už před nimi to ale byly procesy třeba s historikem Vilémem Prečanem a jeho kolegy, s hudebníky z Plastic People a stovky dalších, méně viditelných.

To vše vyšlo najevo až po přijetí zákona o soudní rehabilitaci v roce 1990 a hlavně poté, co tento zákon začal fungovat v praxi. Je sice pravda, že tento zákon v prvé řadě měl očistit politické vězně z padesátých let, ale až další roky ukázaly, že desetitisíce obětí policejně justiční zvůle pochází také z dob po roce 1968, tedy těch, v nichž politickou opozici velice tvrdě perzekvoval ten více než dvacetiletý Husákův režim.

A navíc se i v jiných soudních kauzách ukazuje, že došlo k tisícům dalších porušení už přímo komunistického práva, na něž ale zákon o soudní rehabilitaci nepamatoval a proto musejí být řešeny například stížnostmi pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu a často stížnostmi až k Ústavnímu soudu. Dle statistik ministerstva spravedlnosti ČR bylo v jen v Česku nezákonně postiženo téměř 300 000 občanů - a nota bene i vrácení majetku nyní vládní ČSSD musel řešit Ústavní soud, když to předtím Nejvyšší soud zamítl.

Rozsah bezpráví Husákova režimu je tak strašlivý, že by se konečně měl stát tématem pro celé týmy historiků. Jenomže ti jsou pohříchu stále soustředěni především na padesátá léta. A to je také možná příčinou toho, že nemálo "mediátorů" v těch médiích třeba jen zkouší, jak dalece jim mýtus o Husákově "lidumilství" může projít. Nebo je to tím, že ta média a třeba i historiografie jsou pořád v rukou právě těch lidí, kteří husákovský teror a bezpráví velmi často a velmi aktivně podporovali?