Moderátor: Často se říkává, že většina pracovníků BBC čte deník Guardian. Je tedy pravda, že většina volných míst v BBC se inzeruje právě v tomto deníku. Avšak posluchače Bernarda Lee v Shrewsbury zaujaly další souvislosti mezi oběma médii: například:

"kolik současných a bývalých komentátorů deníku Guardian pravidelně vystupuje v Radio Four. Dodejte k tomu pracovníky Radio Four, kteří mají pravidelné komentáře v Guardianu, jako například Rod Liddle, šéfredaktor pořadu Today, a moderátor Eddie Mair, a přijde vám, že Radio Four není nic jiného než jen audioverze deníku Guardian, deníku, který je hrdý na své levicové, liberální názory. Nevidím nic špatného na tom, že novináři z tisku vystupují v rozhlase. Avšak jejich názory by měly spravedlivě odrážet názory veřejnosti. Konec konců, nepožaduje Charta BBC, aby bylo vysílání BBC vyvážené a nestranné? Tak proč vystupují v Radio Four tak málo novináři z deníků Times či Daily Telegraph?"

Steve Fuller naopak vidí zaujatost na druhou stranu:

"Týdeník Sunday Telegraph z 19. května otiskl článek od Andrewa Gilligana, což je reportér BBC Radio Four pro vojenské a diplomatické záležitosti. Také je známo, že Andrew Marr, hlavní politický korespondent BBC pravidelně píše pro Daily Telegraph. Oba tyto pravicové listy systematicky odsuzují současnou britskou vládu a silně podporují Konzervativní stranu. Je dosti znepokojující, že vlivní reportéři BBC mají mimopracovní styky s pravicovým tiskem. Zajímalo by mě, zda to je v současnosti pro BBC normální politika. Jinou možností je, že se BBC snaží zachovat politickou rovnováhu, a tak vždycky hledá politické komentátory v řadách opozice. Nedovedu si představit, že by pořad Feedback mohl přimět kohokoliv z ředitelů BBC k tomu, aby takovou politiku přiznali, ale bylo by zajímavé slyšet, že jste se o to alespoň pokusili."

Moderátor: A to také uslyšíte, pane Fullere. Hovořil jsem s Richardem Sanbrookem, ředitelem zpravodajství v BBC. Zeptal jsem ho, jaká je v tomto ohledu praxe BBC.

Sanbrook: V podstatě platí, že moderátoři a reportéři BBC nesmějí psát do novin nic takového, co by nemohli odvysílat v BBC. Oficiální předpisy praví, že nesmějí učinit nic, co by poškodilo pověst BBC anebo důvěru BBC u diváků a posluchačů v otázkách nestrannosti, férovosti a integrity.

Moderátor: A jste spokojen, že vaši pracovníci to dodržují?

Sanbrook: Myslím, že v podstatě to dodržují. Občas se vyskytne článek, který se mi nelíbí, a to pak projednáváme s jeho autorem.

Moderátor: Schvalujete tento článek? Napsal ho Jeff Randall, vyšlo to začátkem ledna. Píše tady o baronce Simmonsové, náměstkyni ministra průmyslu a obchodu. Jeff Randall je reportér BBC pro podnikatelské otázky. Píše: "Styl paní náměstkyně připomíná styl začínající učitelky, která se snaží komunikovat s třídou debilů." Píše dál, že "tak brzo dopoledne byl její arogantní přístup nesmírně trapný" a dál cituje jednoho iritovaného účetního odborníka, který se na adresu náměstkyně vyjádřil, "no, předvedla nám úplně jasně, proč normální lidi nesnášejí politiky, oni jsou s sebou tak spokojení". A Randall v článku dodává: "Svatá pravda."

Sanbrook: No, já to nečetl a podle toho, co mi z toho citujete, by se mi to asi nelíbilo. Najdu si to hned po tomto pořadu. Ale myslím, že jde o to, zda pracovník BBC vyjadřuje v novinách určitý politický názor, anebo zda se snaží bavit - jiná věc je, jestli se mu to povedlo. On v tom článku rozbírá přístup veřejnosti vůči politikům a to je něco jiného než otázka, zda je politicky zaujatý.

Moderátor: Co si myslíte o tom, že moderátor John Humphrys napsal polemickou knihu o geneticky modifikovaných potravinách. Řekl jste mu, že v budoucnosti nemůže v rozhlase interviewovat nikoho na toto téma?

Sanbrook: Jestliže někdo zaujme politický postoj v nějaké věci, na níž má vlastní zájem, ano, v tom případě bychom museli říct, že se nemohou podílet na pořadech a rozhovorech na toto konkrétní téma. Pokud dospějeme k názoru, že jsou svým politickým názorem v této věci diskreditovaní. A John také býval v minulosti organickým farmářem a jeho postoje v této věci jsou známy. V minulosti jsme to jasně zveřejnili a upozorňujeme na to i v těch případech, kdy John Humphrys vysílal rozhovory, kteeré se dotýkají této oblasti. Nemyslím, že je to celé černobílé. Je to nepřesně definovatelná oblast. Kdybychom dospěli k názoru, že by Johnovy názory mohly zkompromitovat jeho novinářskou práci, řekli bychom mu, že prostě nemůže na tato témata vysílat rozhovory.

Moderátor: Je to taky otázka, co si pak posluchači myslí, že? Řeknou si: Nemůžu mu v té věci věřit, protože vím, že je známý svým politickým názorem.

Sanbrook: Snažím se zdůraznit, že nejdůležitější je otevřenost. Neměli bychom mít moderátory či reportéry s politickými názory, které jsou skryté, které se ten moderátor či reportér snaží skrytě propašovat do vysílání. To se do určité míry dá odstranit tím, že zcela otevřeně budeme uvádět, jak se kdy který reportér politicky vyjádřil, jakou knihu napsal, atd. Ale je pravda, že se vyskytnou témata, kdy určitým novinářům nebude dovoleno, aby je pro BBC novinářsky zpracovávali, protože je známo, že v té věci jsou zaujatí.

Moderátor: A co například deník Guardian minulý týden, kdy dva vaši zaměstnanci otiskli komentář. Rod Liddle řekl v minulosti například o náměstkyni ministra zdravotnictví Jackie Smithové, která odmítla říci v interviewu Johnu Humphrysovi, zda její děti byly očkovány vakcínou MMR, že by to měla přiznat. Je to přijatelné, aby se takto vyjadřoval šéfredaktor publicistického pořadu o člence vládního týmu?

Sanbrook: Já si myslím, že je to v pořádku. Články Roda Liddla jsou velmi pečlivě strukturovány tak, aby nevyjadřovaly politické názory, ale vysvětlují, proč je něco otázkou veřejného zájmu. Je naprosto legitimní, aby šéfredaktor BBC vyjádřil veřejně, v tisku či jinak, proč je nějaká otázka otázkou veřejného zájmu.

Moderátor: Jeden z našich posluchačů Bernard Lee, zastává názor, že je Radio Four nyní audioverzí deníku Guardian.

Sanbrook: No, někteří naši lidé píší do Guardianu, někteří píší pro Daily Telegraph, někteří pro Sunday Times, někteří pro Sunday Telegraph. Myslím, že neexistuje žádné zaujetí ve prospěch levicových či pravicových novin. Novináři z BBC píší do celé řady novin, přes celé politické spektrum.

Moderátor: A je pravda, jak píše jiný náš posluchač, že BBC vždycky hledá své politické komentátory u opozice?

Sanbrook: Ne, to absolutně není pravda. Řeknu vám to upřímně, vůbec nevím, jaké osobní politické názory zastávají naši moderátoři a reportéři, protože o tom s nimi nemluvím. Očekáváme od našich zaměstnanců, a oni to vědí, že když začnou pracovat pro BBC, musejí nechat své osobní politické názory za dveřmi.

Moderátor: Takže, celkem vzato, žádné problémy a žádné plány na změnu předpisů.

Sanbrook: Nestavím se k této věci samolibě Rogere, sledujeme tuhle věc opravdu bedlivě a někdy je obtížné určit přesně, kde je hranice. Budeme to sledovat i dál, ale myslím si, že všeobecně vzato, vědí novináři BBC, kde je hranice.

S kým vstříc jakému osudu

Alexandr Mitrofanov

http://www.flashnews.cz/index.php3?iid=10650&detailclanku=51682

Říká se, že člověk má zapojit o rozhodování, jestli a koho bude volit, svůj rozum, srdce a zkušenosti. Tak jsem šel do sebe. První a velmi naléhavý popud byl k volbám vůbec nejít. Proč mám vyzdvihovat do mocenských pozic lidi, kteří často nevybočují z průměru, a když, tak většinou tím horším směrem? Vždyť jich spoustu, díky své profesi, osobně znám a vím, o čem mluvím.

Pohlcující vztah k proklamovaným levicovým či pravicovým hodnotám, který člověka žene k urně, aby podpořil tu jedinou správnou partaj, rovněž postrádám - bojím se lidí s planoucíma černobílýma očima.

Nemůžu snad zůstat sebevědomým občanem, který chce vidět v životě víc slušnosti než hulvátství, a pokud jde o budoucnost země, je pro vstup do Evropské unie - aniž bych volbou spojoval sám sebe s nějakou stranou? Jak to říkal Raskolnikov v Zločinu a trestu - ať se klidně navzájem sežerou jako pavouci ve sklenici, co je mi do toho.

Jenže i Raskolnikov nakonec přišel na to, že mimo společnost žít neumí. Výkon novinářské profese člověka přivede ke stejnému závěru: ti často směšní, nafoukaní, nicotní lidé, kteří se volbami dostávají k moci, určují i můj osud jako občana. Až přijmou zákon, budu muset se tomuto zákonu podřídit, i kdybych s ním tisíckrát nesouhlasil.

Tak tedy k volbám přece jen jít? Dobrá, když už to musí být, měl bych se po politické krajině pozorně porozhlédnout. Stačí ovšem chvíle, aby se jeden zorientoval, že v těchto volbách se rozhoduje jen mezi dvěma stranami a dvěma koncepcemi. Je správné, že se může vybrat z více než dvou desítek partají, ale zásadní bude spor mezi ČSSD a ODS.

Václav Klaus mě zve vstříc novému osudu. Kouká na mě z billboardů a má odhodlaný výraz. Mám poslechnout? Nejsem restituent, ani podnikatel, ani profesorův obdivovatel. Respektuji jeho mimořádnou pracovitost a obratnost, ale necítím potřebu být poučován - na to jsem příliš velký individualista. Nemůžu věřit ani jeho pohádkám o hodné ODS a zlých zrádcích všude okolo - vím dost o politickém zákulisí, abych věděl, že je to jen hra.

Vadí mi, že pracuje s nejhoršími vlastnostmi malého člověka a staví na tom svou velikost. Že by rád vládl v malé zemičce, která by nemusela být členem evropského svazku. A ostatně, když jsem se Václava Klause v červnu 1996 po jeho odchodu z utajeného jednání s tehdejším předsedou ČSSD ve Sněmovně zeptal, jestli právě odchází od Miloše Zemana, podíval se na mě zúženýma očima a děl: "Ne, ne, ne, ne." To se přece nedělá.

Tedy hlas pro ČSSD? Pro Zemana a Šloufa? Děkuji, nechci, raději zůstanu doma nebo půjdu do lesa obejmout strom. Prodloužit mocenské angažmá těchto dvou pánů je totéž co volit Klause - ostatně dnes všichni tři spolu perfektně vycházejí v nadideologickém mocenském spojení. Případnou velkou koalici soc. dem. a ODS vnímám i přes veškerou kamufláž jen jako plentu, za kterou se bude odehrávat skutečný výkon moci - mimo volené představitele a s pohrdáním vůči obyčejným lidem. Navenek se pak bude tento svazek cementovat nacionalismem. To je můj pevný názor a podle toho se budu rozhodovat.

Hrdě nevolit by bylo nejjednodušší. Ale já vím, že to, co nechci, nejspíše vznikne po vítězství ODS s ČSSD na druhém místě. Pak dost pravděpodobně budu žít ve státě s premiérem Klausem a prezidentem Zemanem. Vyhraje-li soc. dem., vím, že Vladimír Špidla se bude zuby nehty bránit pokračování v piklích s ODS, zahájených a udržovaných Zemanem. Znamená to, že mám svým hlasem pomoct Špidlovi, který pak přivede do vlády Cyrila Svobodu? Je to lepší než Klaus se Zemanem? Špidla mi nabízí trochu nudnou, rozhodně méně extravagantní a veskrze racionální státní reprezentaci, která si dává za úkol přivést Česko do EU a učinit z naší země platného člena Unie, který umí nejen plnit své povinnosti, ale rovněž čerpat ze společného bohatství. Špidla je jeden z mála současných politiků, v jehož poctivost dokážu uvěřit. Vím, že má jasné koncepce, jak řídit stát a kam vést společnost - jenže také vím, že nejsem klasický volič ČSSD.

Ale kdybych se měl rozhodnout mezi Špidlou a Šloufem (Zeman je dneska už jenom vitrína), sáhnu k něčemu, co je nepřenositelné - k vlastní zkušenosti s oběma. Když se Špidlovi jednou zdálo, že jsem svým psaním ublížil jeho blízké osobě, chtěl to řešit chlapsky - férovkou. Šlouf se naopak vždy sladce usmíval a vyřizoval si se mnou účty tu prostřednictvím anonymního posluchače v přímém přenosu rozhlasové diskuse, tu zas pomocí dopisu anonymního čtenáře, který údajně dostal a pak zveřejnil. V tomto ohledu není co řešit.

PRÁVO, 1. června