Proces se Slobodanem Miloševičem v Haagu je jiný. Zejména je jiný z politického hlediska. Miloševič a jeho pozoruhodně velká armáda obhájců poukazují na to, že jde o subjektivní "spravedlnost vítězů". Celý soudní dvůr i jeho financování je těsně spojen se zeměmi NATO, které nakonec donutily Miloševiče vzdát se moci. Toto a určité procedurální předpisy, na něž si Miloševič, tento starý zločinec, stěžuje, zřejmě nakonec po světě zdiskredituje čistotu tohoto právního procesu.

Potíž je, že je celý proces naprosto náhodný. Proč je například před soudem jen Miloševič a skoro nikdo z ostatních vrchních balkánských velitelství? Kdyby býval neučinil Miloševič fatální chybu a nerozhodl se poslat armádu a policii do Kosova v době, kdy už byli američtí a evropští političtí představitelé rozhodnuti proti němu vojensky zasáhnout, je velmi pravděpodobné, že by vůbec za zločiny, z nichž je obžalován, nebyl souzen. Je docela dobře možné, že by byl stále ještě u moci a některé z těch zemí, které ho nyní soudí, by se ucházely o jeho přízeň. Totéž se nedá říct o Hermannu Goeringovi.

Tribunál v Haagu není nesprávný ani špatný. Bůh je nám svědkem, že důkazy v žalobě proti Miloševičovi, který zastával vrchní velení v době, kdy došlo k tisícům vražd, vypadají velmi přesvědčivě. Ale na subjektivním přehodnocování historie je něco patologického. Zejména na přehodnocování britské historie.

Britská historie poloviny devadesátých let, za vlády Johna Majora, byla totiž formulována tak, aby k nynějšímu procesu nikdy nemohlo dojít. Británie tehdy argumentovala, že Srbové nejsou exkluzivně vinni balkánským krveproléváním. Jugoslávci prý jsou "všichni nemožní ... všichni jsou stejní," konstatoval tehdy mírový vyjednavač lord Carrington.

V letech 1991-1995 argumentovala britská vláda, že muži, kteří jsou nyní v Haagu na lavici obžalovaných, nejsou o nic horší než ostatní jugoslávské strany. A s Miloševičem se "dalo jednat", a proto bylo záhodno ho chránit. Viz kniha Brendana Simmse, Unfinest Hour (Trapná hodina), která je zdrcující analýzou britské zahraniční politiky za poslední léta.

Na základě postojů, které odmítly uznat Miloševičovu vinu, mobilizovali Britové všechny rétorické argumenty, aby bylo zabráněno obraně Bosňanů, hlavních Miloševičových nepřátel. Britská vláda "agresivně lobbovala proti tomu, aby Západ začal zabraňovat etnickému očišťování".

Britská vláda zastávala vůči Miloševičovi postoj mnichovanství. Dalo se s ním mluvit. "Vede Srbsko zpět do rodiny evropských národů," konstatoval v roce 1993 další britský vyjednavač, lord Owen.

Britská vojenská analýza byla stejně špatná jako britská politická analýza. Londýn chybně argumentoval , že k vojenské intervenci v Bosně by bylo zapotřebí půl milionu vojáků a že by to "mohlo vést k vzniku třetí světové války". I Washington se čtyři roky domníval, že se s Miloševičem dá jednat.

Když vyslal Miloševič armády do Kosova, u moci byla nová britská vláda. Její reakce se odlišovala od reakcí Johna Majora. Právě Tony Blair přesvědčil Billa Clintona, aby v Jugoslávii vojensky zasáhl. A do tří měsíců se Miloševič vzdal.

Nakonec skončil v Haagu. Jestliže dostane doživotí, což je pravděpodobné, málokdo pro něj bude plakat. Je odpovědný za etnické barbarství v obrovském měřítku. Nestojí za to věnovat příliš velké množství sympatií vůči těm, kteří se snaží zpochybňovat legitimitu tohoto soudního tribunálu.

Avšak je obžalovaný Miloševič skutečně jen on sám vinen tím, k čemu došlo? Při norimberských procesech by bývalo obtížné argumentovat, že vítězní spojenci, poté, co Chamberlainova mnichovanská politika byla opuštěna, se v různých etapách druhé světové války sami podíleli na nacistických zločinech. Totéž se ale nedá říct o Jugoslávii v letech 1991 - 1995. Ať už bude Miloševič shledán jakkoliv vinným, existují i další, političtí viníci, jak to vysvětluje ve své knize dr. Simms, a je to jen připomenutím skutečnosti, že soudní tribunály ne vždycky jsou schopny vyřknout správný verdikt historie.