V čem spočívá vina Palestinců?

22. 12. 2016 / Daniel Veselý

Mainstreamová média a západní politikové na adresu izraelského premiéra Baraka nešetřili chválou a vinu za zmařená jednání připisovali hlavně Jásiru Arafatovi. Nicméně záplava kritiky na Arafatovu adresu přicházela zejména ze strany čelných amerických a izraelských představitelů (Barak, Clinton, Ross) a nekritických obhájců izraelské okupační politiky (Dershowitz). Jinými slovy, Palestinci byli obviněni z propásnutí historické příležitosti významně deeskalovat spor s Izraelem politiky a akademiky, kteří izraelskou okupaci téměř bezvýhradně podporovali a zároveň odmítali mezinárodní konsenzus ohledně řešení blízkovýchodního konfliktu.     

Podstatně menší prostor k vyjádření dostali ti, kdo naopak vnímali chatrnost Barakovy nabídky a její výrazné slabiny a dovedli pochopit, proč ji palestinská delegace odmítla.  Tyto postřehy dokonce zaznamenala i přední světová periodika, kupříkladu list The New York Times. Americký právník a politolog Robert Malley ve svém textu vyvrací několik mýtů, které obestírají pozadí diplomatických jednání v Camp Davidu, během nichž měl izraelský premiér Barak s podporou prezidenta Billa Clintona učinit Palestincům velkorysou nabídku.

Malley upozorňuje, že Barakův návrh v praxi počítal s izraelskou anexí 9 procent území na Západním břehu. Tel Aviv na oplátku Palestincům nabídl územní kompenzaci, nicméně se diskutovalo o zlomku půdy ve srovnání s plánovanou izraelskou anexí. Přestože Izrael a Spojené státy palestinské delegaci nabízeli plnou kontrolu nad 91 procenty Západního břehu a Gazy, Arafat by jen stěží obyčejným Palestincům vysvětlil, proč mají při územní výměně získat devětkrát menší území než Izraelci, argumentuje Malley. Palestinský lídr by také těžko obhájil, že by si Izrael ponechal kontrolu nad několika arabskými čtvrtěmi ve východním Jeruzalémě, včetně kontroly nad 3. nejsvětějším místem islámu – Chrámovou horou. Malley také vyvrací široce rozšířené stesky o palestinské neochotě přijít v Camp Davidu s nějakými ústupky. „Palestinci souhlasili s izraelským požadavkem anexe části Západního břehu, aby Tel Aviv mohl do svého území začlenit některé z tamních osad, akceptovali izraelskou suverenitu nad židovskými čtvrtěmi ve východním Jeruzalémě, ačkoli tyto oblasti nebyly před rokem 1967 součástí Izraele. Přestože Arafat a spol. trvali na uznání práva uprchlíků na návrat, souhlasili s tím, že by tento problém měl být vyřešen tak, aby byly brány v potaz demografické a bezpečnostní zájmy Izraele,“ píše Malley.

Nicméně autor uvádí, že jak Izraelci, tak Palestinci nesou vinu na diplomatickém neúspěchu v Camp Davidu, a podle jeho mínění měl Arafatův tým na nabídku nakonec přistoupit. 

Britský deník Guardian zveřejnil článek novináře Ewena MacAskilla, v němž rozporuje tezi o promarněné šanci Jásira Arafata v Camp Davidu. Samostatný palestinský stát podle Barakovy koncepce nemohl být životaschopný, jelikož by se skládal ze šesti územních celků, mezi něž by byly vklíněny velké židovské osady. MacAskill podobně jako Noam Chomsky hovoří o vzniku blízkovýchodního bantustanu, což má ke vzniku suverénního palestinského státu velmi daleko. Izraelská armáda by navíc měla výsadu kontrolovat východní hranici onoho bantustanu po dobu 10 let - a co je důležitější, kontrolovala by jeho hranici podél Mrtvého moře po neurčitou dobu. Ostatně samotné mapky hovoří za vše.               

Tehdejší izraelský ministr zahraničí Schlomo Ben-Ami, jenž se jednání v Camp Davidu zúčastnil, prohlásil, že Palestinci požadovali okamžité stažení Izraele ze Západního břehu, Gazy a východního Jeruzaléma (v duchu mezinárodního konsenzu ohledně řešení blízkovýchodního konfliktu), avšak Tel Aviv byl principiálně proti. „Nebyli to Palestinci, kdo v Camp Davidu selhal. Kdybych byl Palestincem, tak bych tu nabídku odmítl,“ přiznal veřejně  Ben-Ami.

Pokud by vrcholný představitel izraelského establishmentu, který byl v roce 2000 přítomen v Camp Davidu, onen „kompromis“ odmítl, nelze se příliš divit tomu, že jej odmítl Arafat.  

Jestliže se Palestinci již před lety smířili s tím, že jejich stát bude existovat na 22 procentech bývalého britského mandátu, Barakova „velkorysá nabídka“ tuto vizi nenaplňuje. Nicméně modifikovaný Barakův plán byl k jednání předložen o několik měsíců později v egyptské Tabě, kde mohlo mezi Izraelci a Palestinci dojít k historické dohodě, nebýt předčasného ukončení rozhovorů, jež inicioval právě Ehud Barak. Zdá se to možná jako apolegetika Palestinců, nicméně se i nadále musím ptát: „V čem spočívá vina Palestinců, co se selhání blízkovýchodního mírového procesu týče?"

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout