Návštěva Gideona Levyho v České republice

Nemůžete být přítelem dnešního Izraele

1. 12. 2016 / Daniel Veselý

Gideon Levy se narodil v roce 1951 bývalým uprchlíkům z Československa. Jeho matka pocházela z Moravské Ostravy, otec ze Žatce a oba nezávisle na sobě uprchli v roce 1939 před Hitlerem. Novinář podle svých slov vyrůstal jako spořádaný izraelský občan v atmosféře nacionalistického náboženského šílenství, existenciálního ohrožení a ve všeobecně panující představě, že další Holocaust je na dosah. Levyho postoje vůči Palestincům se začaly měnit teprve až na začátku 80. let minulého století, kdy začal pracovat v deníku Haaretz. Trpké poznatky z Izraelem okupovaného Západního břehu formovaly jeho pohled na tragickou při, jejíž globální přesah nelze ignorovat.

Levy během jedné přednášky uvedl, že samotný konflikt nyní leží ve stínu dalších tragických událostí na Blízkém východě, a to navzdory faktu, že neblahý duch roku 1948, kdy bylo 700 tisíc palestinských Arabů donuceno opustit své domovy, aby mohl vzniknout stát Izrael, je stále živý. Nicméně svět je z konfliktu unavený, neboť trvá celé dekády, aniž by v dohledu bylo jeho komplexní řešení. Palestinská společnost podle novináře rezignovala a setrvává v jakési depresi, protože Palestinci zkusili vše, aby se zbavili jařma okupace – diplomatické prostředky, nenásilné povstání v podobě první intifády, násilné povstání v podobě intifády druhé, sebevražedné atentáty i zoufalé útoky noži a nůžkami. Tito lidé nevidí žádnou budoucnost, nevidí naději, nevěří nikomu a ničemu. Situace v pásmu Gazy je dlouhodobě horší než na Západním břehu. Gaza se stala největším vězením na světě, laboratoří, kde Izrael, Egypt, ale i Hamás testují, co dokáže lidská bytost vydržet. Ačkoli se jedná o humanitární katastrofu uskutečňující se přímo před našima očima, světové společenství zrak odvrací.

Izraelsko-palestinský konflikt je podle novináře snadno rozklíčovatelný a je černobílý: Proti sobě stojí okupant a okupovaný, utlačitel a utlačovaný. Nicméně terminologie není v tomto případě výstižná, domnívá se Levy. Zuří-li někde konflikt, předpokládá se účast dvou či více stran, jejichž síly jsou přibližně vyrovnané, a to pro Izrael a Palestinu v žádném případě neplatí.    

Levy si klade otázku, proč je izraelská společnost vůči každodenním ústrkům i tragédiím odehrávajícím se jen hodinu cesty vozem od jejich domovů tak indiferentní, a dochází k závěru, že Izraelci nejsou necitelná monstra, pouze žijí popíráním reality. Na vině jsou sdělovací prostředky, vzdělávací systém a vláda, míní novinář. Izrael těží z hrůzné zkušenosti Holocaustu, jež mu zaručuje účast Západu a prakticky poskytuje imunitu při páchání zločinů. Dalšími faktory jsou apoteóza myšlenky vyvoleného národa a dehumanizace a démonizace Palestinců. A proto, jak Levy konstatuje, lze vysvětlit, proč většina Izraelců podporuje okupaci a ponižování příslušníků jiného národa.

Podle novináře je dvoustátní řešení konfliktu, které dlouhá léta podporoval, mrtvé, jelikož je Izrael sám pohřbil systematickým budováním ilegálních osad, kde v současnosti žije 800 tisíc Izraelců. Pokud Izrael nekývne na jednostátní řešení, tedy vytvoření státu, kde by měli všichni občané stejná práva, oficiálně se potvrdí teze, že praktikuje apartheid. Zatímco v minulosti byl režim apartheidu v Jihoafrické republice podroben mezinárodním sankcím, Izrael se terčem sankční politiky nikdy nestal, a to přesto, že okupuje cizí území téměř 50 let. Když mocné Rusko anektovalo Krym, reakce západních států byla v tomto ohledu bleskurychlá, nicméně pro Izrael platí naprosto jiná pravidla, tvrdí novinář.  

Avšak impuls ke změně musí přijít zvenčí – razantní změnou veřejného diskursu, podporou hnutí BDS, které volá po ekonomickém, kulturním a akademickém bojkotu Izraele, apod., neboť není možné očekávat, že by zásadní podnět vzešel z izraelské společnosti. Jestliže je izraelsko-palestinský konflikt chápán v prvé řadě jako teritoriální spor, nyní se toto chápání posouvá do náboženské roviny, což je dle Levyho cesta do slepé uličky, poněvadž náboženství ze své podstaty zamlžuje pravou podstatu věcí a je pouhým „opiem pro masy“. Izraelská vláda navíc sází na šíření strachu, a tato politika posiluje její pozici, respektive celý establishment.              

Gideon Levy byl od malička svými rodiči veden k úctě k bojovnému českému národu, a proto nedokáže pochopit, proč právě Češi, kteří sami na vlastní kůži zažili příkoří nacistické a sovětské okupace, se tak vehementně staví za Izrael. Být přítelem dnešního Izraele v jeho očích znamená legitimizovat neobhajitelnou okupaci. Skuteční přátelé by naopak měli vyslovit nesouhlas s touto politikou. Novinář vnímá vztah západního světa k Izraeli jako neblahý a neupřímný svazek: Pokud je někdo závislý na drogách, tak mu opravdový přítel nebude neustále půjčovat peníze na drogy, ale naopak se jej bude snažit přimět k tomu, aby své chování změnil – aby vyhledal pomoc a pokusil se zhoubného návyku zbavit.

Levy si je plně vědom svého privilegovaného postavení, oceňuje podporu a zázemí, jež mu poskytuje list Haaretz, a jako novinář chápe, že je jeho povinností kritizovat činy své vlády. I když se jej vláda nesnaží umlčet, jednou po jeho voze stříleli vojáci - šlo prý o omyl. Levy ale čelí nenávisti ze strany obyčejných Izraelců a jeden čas dokonce nemohl vyjít na ulici bez ochranky.

Přestože byly pražské přednášky Gideona Levyho prodchnuty nezastíraným pesimismem, naděje, jak vyplývá z novinářových slov, nikdy neumírá. Může dojít k nečekanému zvratu, obdobně jako v případě kolapsu sovětského impéria, a izraelská okupace, která v příštím roce oslaví 50. narozeniny, se zhroutí jako domeček z karet.     

    

 

Vytisknout