Naděje umírá poslední. Za jakou cenu?

22. 12. 2016 / Pavel Urban

Jako pragmatika mě ale zajímá přístup stran přímo angažovaných v konfliktu, stran, které by jej mohly v případě oboustranné vůle ukončit. Spíše než názor institucí, které tento konflikt řeší neúspěšně už skoro sedmdesát let. A dalších sedmdesát let to jistě klidně vydrží. Zda budou horní patra izraelské justice při nastolování míru úspěšnější, nevím; ale moc bych na to nesázel.

Zajímavější je proto postoj Palestinců. Dobrá, Palestinci uznávají linii příměří z roku 1948 jako hranici Izraele.

To ale ještě samo o sobě neznamená, že vojenskou přítomností na Západním břehu a blokádou Gazy Izrael nebrání svoji existenci. Neznamená to, že by Palestinci neměli zájem na získání území Tel Avivu. Podobně někdejší ochota Izraele předat budoucí Palestině většinu dle mezinárodního úzu okupovaných území neznamenala absenci izraelského zájmu o toto území.

Znamenalo to (a znamená) pouze ochotu vyměnit území za mír. To je dobrý základ k jednání. Ale mír sám to ještě není. V tomto směru se OOP, respektive Palestincům, nedalo v devadesátých letech mnoho vytknout. Podařilo se jim přimět Izrael, aby je uznal jako partnery. A aby s nimi začal vyjednávat.

Vláda Ehuda Baraka nakonec navrhla kompromis, který byl Jásirem Arafatem nadvakrát odmítnut. (Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Druhá_intifáda ). To bylo samo o sobě riskantní, ale jednat se mohlo dál.

Druhá intifáda ale mírový proces pohřbila. A obtížně vybudované křehké důvěře mezi Izraelem a Palestinci zasadila těžkou ránu, která se postupem času dále prohlubuje. Ať už si o izraelské politice myslíme cokoli, tohle kolo války rozpoutali Palestinci.

Za těchto okolností je myšlenka jednostátního řešení, prosazovaná Gideonem Levym, spíše pokusem o černý humor. Nedokážeme se dohodnout, nedokážeme spolupracovat, tak se spojíme. Spolehlivější recept na katastrofu se hledá obtížně.

A že dvoustátní řešení nelze realizovat vzhledem k izraelským osadám? Ale lze. Tak, že vyjednavači Palestiny přijdou s „hranicí z roku 1967“ (v uvozovkách, protože v roce 1967 ji za hranici nikdo neuznával), vyjednavači Izraele s linií zahrnující osady a nakonec se dohodne kompromis. Část „osazeného“ území se připojí k Izraeli, zbytek osad bude zlikvidován a jejich území předáno Palestině. Ostatně, právě takový byl Barakův návrh.

A „hranice z roku 1967“? Ta bude zapomenuta. Podobně jako byla v jejím jménu zapomenuta hranice definovaná rezolucí OSN č. 181 z roku 1947.

Takhle funguje mezinárodní politika jako alternativa války.

Znamená to vzdát se naděje, že svět bude řízen podobně jako moderní civilizovaný stát. Kde právo má přednost před politikou. Tohle nefungovalo ani po první, ani po druhé světové válce. V záležitostech, které neměly s arabsko-izraelským konfliktem nic společného.

Jistě, naděje umírá poslední. Ale za jakou cenu je udržována při životě?

Je těžké odhadovat skutečný vliv mezinárodní podpory „hranice z roku 1967“. Přesto lze předpokládat, že tato podpora sehrála významnou úlohu při rozhodnutí Palestinců odmítnout Barakovy návrhy. Jinak řečeno, podpora mezinárodního práva přispěla k pokračování konfliktu. A nese tedy i jistou míru zodpovědnosti za jeho další oběti.

Že je to celé vina Izraele a jeho neochoty vzdát se území za zmíněnou hranicí? I kdyby to byla celá pravda, znamená to, že známe viníky. Ale konflikt pokračuje.

Jde tu o mír, spravedlnost, mezinárodní právo, pojmenování viníků. Prioritu těchto cílů si musí stanovit každý sám. Pak by si ale také měl přiznat (spolu)zodpovědnost za faktické obětování těch méně důležitých.

 

Vytisknout