Palestina a Izrael: Nemůžete být přítelem nikoho

8. 12. 2016 / Pavel Urban

Píšeme-li o izraelské okupaci, je otázka, co je vlastně okupováno. Okupace znamená, že stát vojensky obsadí a spravuje území za svými hranicemi. Jenže mezi Izraelem a Palestinou žádná hranice neexistuje. Existuje pouze linie příměří z roku 1948, kterou Izrael ani Palestinci nikdy jako hranici neuznali.

Prakticky to znamená, že Izrael vojenskou přítomnosti v celé bývalé Palestině brání svoji existenci. V tomto rozsahu. Naopak pro Palestince znamená konec okupace osvobození nejen Betlému či Jericha, ale také území, na kterém dnes stojí Tel Aviv. Jinak řečeno, konec okupace a existence Izraele se momentálně navzájem vylučují.

Lepší by tudíž bylo usilovat nikoli o konec okupace, ale o mír. Jenže k tomu, na rozdíl od vojenského ústupu, musí být dva. V tomto případě dokonce tři.

Že Izrael nespěchá s vymezením hranic vůči Palestině, je za daných okolností pochopitelné. Méně pochopitelné je, že zmíněnou linii oficiálně neuznali za svoji hranici ani Palestinci. Je by to nic nestálo. A protože Izrael by tuto hranici neuznal, znamenalo by to, že i Palestince by toto uznání v případě změny situace příliš nezavazovalo. Leč nestalo se.

Je pravda, že Palestinci zkusili ledacos, aby se zbavili izraelské okupace, ať už to znamená cokoli, a neuspěli. Některých dílčích cílů ale dosáhli. První intifáda měla přinutit Izrael, aby vzal Palestince vážně jako partnery. A stalo se. Druhá intifáda vypukla proto, aby nebylo Palestinci uznáno právo Židů na volný přístup na Chrámovou horu. A stalo se; Palestinci toto právo neuznali. Jejich vyjednavači původně ano. Ale toto uznání se povstáním palestinského lidu stalo bezpředmětným.

Cenou za tento úspěch byl konec rozhovorů o míru, který byl tehdy blíže, než kdykoli předtím a kdykoli potom. Ale tento cíl byl pro palestinský lid či palestinskou ulici (nehodící se škrtněte) zřejmě vedlejší. To samo o sobě stačí, abychom konstatovali, že Palestinci si za svůj úděl mohou zčásti sami. O míře této spoluzodpovědnosti můžeme diskutovat. Ale ta černobílá nevinnost, se kterou operuje Levy, to není ani náhodou.

A protože ani Izraelci netouží sdílet stejný řád s Palestinci, znamená to, že jeden stát pro Izraelce i Palestince jako rovnoprávné entity by se rozpadl ve vzájemné válce ještě předtím, než by začal fungovat. V „nejlepším“ případě by se po několika letech a několika místních Aleppech a Srebrenicích obě strany vyčerpaly tak, že by rezignovaly na spravedlnost a dohodly se na dvou státech při respektu vzájemných hranic. Podle konečné vojenské situace, nikoli podle toho, kde byly na začátku jaké osady, o jejich legalitě nemluvě.

V horším případě by byli Židé „smeteni do moře“. Nebo, naopak, Palestinci ze své země kompletně vyhnáni. Je-li náboženství „opiem lidu“, pak jednostátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu je produktem heroinového tripu.

Daniel Veselý si s tím samozřejmě dělat starosti nemusí. Ať se stane cokoli, on to dle svého zvyku jasně odsoudí. A jasně pojmenuje viníky. Patrně tím nic nevyřeší a nikomu nepomůže. Ale, jak se píše i v článku, naděje umírá poslední. Proč se jí tedy vzdávat, když navíc nejde o nás?

Těžší bude přesvědčit o smysluplnosti této naděje řadové Izraelce. Jistou podporu by snad mohla získat u fanatických sionistů požadujících vše nebo nic bez ohledu na cenu.

Gideon Levy byl prý od malička veden k úctě k bojovnému českému národu. To bych ještě chápal. Vzpomínky rodičů-emigrantů bývají realistické jak Hájkova kronika. Pokud ale někdo s podobným smyslem pro realitu přistupuje i k izraelsko-palestinskému konfliktu, pak jej nelze doporučit jako apoštola naděje ani Palestincům. Natož Izraelcům.

Vytisknout