Bodláky Václava Duška

Nerudná doba – i lidi

22. 12. 2016 / Václav Dušek

Ještě včera tančívali po hlavách jiných, dnes se litují. Trucování nepomáhá, vzpomínky hřejí i bolí. Vrtkavá tetka prská: když to kolem mne není o mně, nemám zájem. Já bývala – ó, jaká já bývala kočinda k závisti!

Nebude už nic, zjevná uraženost přináší posměch i pohrdání.

Pamatuj: Být starým je kumšt. Nečeká tě nic jiného, mladý pandrholo.

Poslední křeč otroků nových pořádků. Kdo ví, nehádá se, kdo neví, nic nepoví. Lakování na růžovo úspěšný všenárodní sportovní hry, kam se hrabala spartakiáda. Krokodýlí slzy roní aktivní pivní baroni, sešlí partajní vysloužilci, odhalení špionážní borci, urputní knihomolové, nudní tupci, rádoby baviči, hluší ladiči, trapní muzikanti, falešní pěvci, nejkrásnější spisovatelky, lehýnké baletky, potrefené herečky, političtí břídilové, odhalení vykuci, vřískající hejkalové.

Dostupná bydlení máme za babku – mosty, vagony, skládky, sklepy, půdy, haluzny, pankejty, lesní doupata; u nás se bezdomovectví vrcholných špiček moudrosti a moci netkne. Zkrátka příběhy tuláků, opilců a lehkoživků nedojímají, ovšem můžete psát verše, romány, a zkusit oblomit nakladatelské buldoky, kteří lační po prostých, neřku-li lehkých či lechtivých textech.

Kdo neklame, nežije.

Bludy šířeny mohutnou silou špinavých slov; před pár lety nazad cárorka sepisovatelka podepsala úvahu hodnou filozofických bohů – podepsala, nenapsala. Autor velkolepé úvahy obrácen v prach, dej mu nebe zaslouženého klidu. Slova náhle zvětrala, noviny shořely, myšlenky se vytratily; plakat musí znalci i v Böhmisch Neudörfel. Zemřela pravda, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly - i přicházely každičkého rána a matičku čistopravdu volaly.

Stáří překáží rozvoji!

Parlamentní tajtrlík Ferda krok sun krok míří do kremace, stárne v dostatku i bez dostatku myšlenek. Starce komika už nic nebaví, ani lidi, to byste neřekli. A bavili vůbec kdy šarlatána lidi - nebo jen prachy a požitky, reklama v tisku, který údajně nikdo nečte. Stal se z baviče myšlenkovým bezdomovcem, finito. A co povedený fantom parlamentu Mrňousek, co aportuje každý vhozený slova kousek, i senátní Jaroušek, tabákový padoušek. Vzdorovitá stará existence adoruje televizního doktora Pukavce – všude byl, všechno zná, ale nemá zájem státi se veřejným činitelem – on činitel musí přece jen cosi činit, teprve potom žvanit. V politickém poli neúrody stojí strašák levice, prý komunistická přestárlá polednice. Nu, má ovšem následovníky – mladíky a mladice, a přijde den, dočkáte se, smích vás přejde, zloději, bařtipáni, chmatáci, intelektuálské ploštice, herecké rojnice. Kdo se strašáka bojí, nehne se a stojí.

Zaslechneš slabý nápěv připomínající kastráty: Topsem, toptam, nám už jste lodivodi dávno jedno. V éře napínavých detektivních příběhů a rozmachu špionážních psavců, s nabídkou titulů o činnosti zvrhlých nácků a bědných rudých strašidel, vymývají nám hlavy blouznivci ručně, stručně.

Kdo nečte, nežije! Omyl, přežije.

Nemáme dosti vlastních starostí, začínáme sledovat prezidentské derby. Do cíle daleko, překážky nastraženy, kam se bude hrabat Velký Taxisův příkop. Namistrovaný roudnický lipicán vede v samochvále, doping povolen, co na tom, že mu rostou oslí uši. Partajní stáje hřebelcují favority, diváctvo nachystáno, sázky uzavírány – až odmávne startér závod o hradní pohár, budeme se hádat, budeme se přít. Těžká volba, příteli. Vítězství znamená svého druhu i porážku – počastují nejvyšší hlavu urážkami. Z fotečky se bude na národ křenit bytost vyvolená, v očích naději, že se stane milovaným tatíčkem neposedných občanů; v zemi luhů a hájů není proroků, Bůh hledal, aby pověřil proroka písemného, či nepísemného, marně. Věštců a falešných proroků zástupy. Kdepak, neptej se raději, jak je dneska u nás doma. Setrvalý stav, smích i posměch, bohatství i bída, láska i nenávist.

Na chalupě známého hobradeska s nápisem: Nesledujeme televizi, neposloucháme rádio, nečteme denní ani jiný hodnotný tisk – kdo s tímto názorem nesouhlasí, pak mu autobus odjíždí každé dvě hodiny do civilizačního pralesa.

Láska z Pravdova sílí – nebo hyne?

Šel starý Magdon ze šichty a v bartovské harendě se stavil. Baladu známe, z Maryčky si utahuje nejeden trpasličí chlívák – posměch povolen, dutost nezná mezí; v dnešních časech musíš hlasitě zakřičet, abys vystávkoval tisícovku. Škoda, že posměváčci nezajdou na demonstraci, neotevřou drzé zobáky a neobdrží chlapácké všimné, zdravou zednickou facku.

Poprask severní!

Hlasy hřímaly: „My se válíme v bahně, vy v penězích.“ Tisícovku jim panáci uhložrouti přislíbili. S bankovkou této hodnoty si v cizině připaluje uhlobaronský otlema a bájný tunelář doutník; jeho milá dítka si z bankovek skládají vlaštovku, vypudrovaná a chirurgicky přežehlená manželka se chystá vyrazit s tisícovkami sehnat krásky do uvadající soutěže - číhni, jaká jsem pěkná.

Nerudná doba křehké civilizace z lidí nerudné tvory činí. Vytisknout